Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy

loading...



Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

Socializace jedince do období dospělosti

téma:

Socializace jedince do období dospělosti

„Každý jedinec, má-li se stát zralým dospělým člověkem, musí rozvinout v sobě v dostatečné míře všecky známé vlastnosti já (ego), takže moudrý Indián, pravý gentleman i zralý venkovan sdílejí a navzájem v sobě rozpoznávají konečné stadium integrity.“ E. H. Erikson

Člověk se jako osobnost nerodí – osobností se stává. Cesta od globálního sebe-uvědomování své odlišnosti k včlenění se mezi ostatní lidi a vybudování si skutečné autonomie a autenticity mezi lidmi – a za jejich účasti – se nazývá socializace.



Socializace je především proces objevování lidské společnosti jedincem a zaujetí adekvátní pozice ve společenské dělbě úloh a činností. Proces socializace označovaný nejčastěji jako „zařazování se“, „včleňování“ či „vrůstání“ do společnosti, tedy vyžaduje neustálé navazování, prohlubování a rozšiřování sociálních kontaktů jedince v rámci sociokulturního systému jako předpoklad permanentních změn osobnosti a jejích vztahů k okolí. Důraz na interakci jedince a společnosti však neznamená, že je za cíl socializace považováno jenom zaujetí místa ve společenské dělbě činností a úloh. Smyslem není pouhá sociální adaptace či dokonce konformní „splynutí“ se skupinou. Smyslem socializace je humanizace jednotlivce; polidštění onoho „kulturního barbara“ – novorozence. Ne tedy pouhé vřazení jedince do systému společenských vztahů a souvislostí. Cílem humanizace je utvoření lidské individuality jako svébytné –jedinečné, tj. autentické a autonomní součásti lidského společenství. Humanizace je tedy zároveň individualizací i socializací. Osobnost se integruje, jedinec si buduje svoji autonomii a autenticitu. Na straně druhé si táž osobnost osvojuje role jako způsoby sociálního chování dané existencí jiných lidí – socializuje se, stává se jedincem „vztažným“ k jiným jedincům.

Kultura obsahuje modely chování pro typické životní situace. Generace lidí dotvářely postupně vzory žádoucího funkčního chování a jednání pro standardní situace. Utvářely i způsoby rozvíjení sociální tvořivosti nutné pro zvládání nestandardních, neobvyklých a nečekaných situací. A tak tvoří jiní lidé a jejich společenství nezastupitelnou podmínku individualizace jedince. 28395ytq75jol4s

Prostředkem socializace je sociální učení, tj. učení, k němuž dochází v rámci mezilidské interakce. Předpokládá se, že dítě je pro takový kontakt vybaveno vrozenými dispozicemi – tzn. chová se určitým, pro podporu této interakce žádoucím způsobem. Vrozená je jen základní aktivita, která slouží k tomu, aby upoutala pozornost a stimulovala okolí k chování zaměřenému na dítě, další rozvoj v této oblasti pak už závisí na zkušenosti (na specifické sociální stimulaci). Sociální prostředí má specifické vlastnosti, které je odlišují od světa neživých objektů. Lidé, resp. všechny živé bytosti, mohou na dítě působit aktivně a selektivně. Mohou je proto mnohem více stimulovat, upoutávat jeho pozornost a poskytovat mu tak významnější zkušenost. Materiální prostředí je naproti tomu rigidnější množinou podnětů, které jsou přítomné spíše jako určitá nabídka. Sociální stimulace má větší význam než podněty z jiné oblasti, protože uspokojuje více základních potřeb. Například citová vazba s matkou posiluje pocit jistoty a bezpečí a zároveň poskytuje mnohé podněty. Uspokojuje tak i potřebu stimulace a smysluplného učení. Sociální podněty bývají subjektivně významnější než podněty jiného charakteru. Tato etapa vývoje sociálních vztahů v ontogenezi začíná kulturně podmíněnými způsoby manipulace s předměty a bezprostředním kontaktem s matkou. Diferenciace sociálního mikroklimatu, kterým je především rodina, dochází k pronikání do souvztažnosti rolí, chápání svého místa mezi jinými blízkými lidmi a postupně až k vydělení „Já“ ve vztahu k prvně objevenému sociálnímu „Ne-Já“ které ještě není vnímáno jako „My“. Budoucí prožitek „My“ je tatím nahrazen „přidělením si“ osob, které patří (k) „Já“ („ti, co patří ke mně“). Dominující aktivitou tohoto období je bezprostřední sociální kontakt.

Dítě samo získává ve svém sociálním prostředí různé role. V tomto směru je určující pohlaví, zevnějšek, chování, ale i odlišnosti v kterékoliv oblasti. Sociální role, které dítě získá, vyjadřují zároveň jeho hodnocení, ale i očekávání a požadavky jiných lidí. Tím je vývoj každého dítěte do určité míry sociálně predeterminován. Různé role, např. roli chlapce či dívky, krásného či nevzhledného, lze definovat jako komplex očekávaného chování, v němž je zdůrazněn význam určitých kompetencí, zatímco jiné schopnosti nejsou v této souvislosti považovány za tak důležité. Takové očekávání bude určité projevy dítěte stimulovat a jiné potlačovat. Dominující činností je hra a klíčové interakce dítě-dospělý, dítě-dítě, dítě-hračka. Dochází k objevu obecnosti rolí. Pojem tatínek už není vázán na konkrétní osobu. Je objevován tatínek jako vztah (ten, která …), jako odosobněná role. Sociální svět se diferencuje na („MY“) – děti a („Oni“) – dospělý. „Já“ se diferencuje (strukturuje) a zároveň integruje. Díky srovnávání se ve výkonu je objevována vnitřní vlastnost jako předpoklad výkonu. Dochází k pronikání ze světa primární skupiny do širší společnosti. Pokud v této fázi dojde k fixaci na výkon, nikoliv na sebeobjevování – jako předpoklad následné sebekultivace, bude zmrazeno či významně ztíženo i odpovídající pronikání do society. Právě vnitřní vztahové vlastnosti (charakter) vyjadřují míru, v níž jedinec „uspěl v umění žít“. Sebeprojevování se především skrze výkon mívá velmi často problematickou motivaci.

V předškolním věku se dítě učí žádoucím vzorcům chování, které mají obecný charakter, tj. nejsou součástí jen některé role. V této oblasti jde především o rozvoj prosociálního chování, které lze charakterizovat jako pozitivní, respektující ostatní. Jeho rozvoj je spojen s dosažením určité úrovně empatie, se schopností ovládání agresivity a vlastních aktuálních potřeb. Jedním z předpokladů pro rozvoj prosociálního chování je uspokojení dětské potřeby jistoty a bezpečí. Děti, které se cítí nejisté a ohrožené, snadněji reagují asociálně. Rozvoj prosociálního chování je závislý na dosažené úrovni kognitivních kompetencí. Ke konci předškolního věku je dítě schopné alespoň omezeně uvažovat z pohledu jiného člověka, a tudíž chápat i jeho potřeby. Prosociální chování je ovšem také výsledkem sociálního učení nápodobou, resp. na základě identifikace, ale i pomocí vysvětlování a podmiňování (tj. trestem a odměnou).



Socializační vývoj dítěte probíhá postupně. Již v průběhu dětství je ovlivňován různými sociálními skupinami, k nimž náleží. Působení každé z nich je něčím specifické a zde získaná zkušenost přispívá k rozvoji odlišných kompetencí. V tomto věku (školním) nabývají na významu socializační požadavky školy a rozvíjejí se takové vlastnosti a dovednosti, které dítěti v tomto směru pomáhají. Na jedné straně jde o uspokojivou orientaci v tomto prostředí (tj. aby dítě pochopilo, co se od něho vyžaduje), na druhé straně o osvojení žádoucích způsobu chování. Bez významu není ani vliv vrstevnické skupiny, i když v tomto věku mají ještě větší význam dospělí. V tomto období se dominující a integrující činností stává učení. Integrující rolí je role žáka (ve smyslu učícího, připravujícího se na společenský, ekonomicky produktivní život). Role žáka není výběrová, dítě ji získává automaticky, bez ohledu na vlastní přání. Má dosti přesná pravidla a společností určený rituál, který vymezuje její počátek. Každé dítě tuto roli zpracovává individuálně specifickým způsoben a zaujímá k ní určitý postoj, který je dán mírou identifikace s touto rolí (tj. jejím osobním významem) a mírou sociální prestiže (tj. jejím obecným významem). Diferencuje se vědění o světě. Dítě se učí poznávat svět očima jiných lidí a také očima různých vědních oborů, očima umění. Politiky, víry atp. Diferenciace sociálního světa už zasahuje nejen svět reálných skupin, společenství, ale i svět imaginárních idejí, představ, hodnot spojených s různými náhledy světa. to395y8275jool

Konec puberty je spojen s důležitým sociálním mezníkem – je jím ukončení povinné školní docházky a volba další vzdělávací varianty. Proměny osobnosti dospívajícího jsou ovlivněny i společenskými faktory, resp. se mohou do nich nějakým způsoben promítnout. Určitou změnu lze pozorovat ve všech oblastech. Hodnocení jiných lidí se v průběhu dospívání mění hlavně vzhledem k rozvoji rozumových schopností. Pubescent by chtěl vědět, jací lidé jsou, resp. jací by mohli být. Posuzování lidí je dovednosti, která je ovlivněna i zkušeností. Pubescent odmítá podřízenou roli – odmítá demonstrovat formální nadřazenost autorit, jako jsou rodiče a učitelé. Je k nim kritický a je ochoten jim přiznat autoritativní pozici jenom, když je přesvědčen, že si ji zaslouží. Obecně se zvyšuje význam a vliv vrstevnických skupin. Role, kterou dospívající získá ve vrstevnické skupině, má pro jeho identitu velký význam. Aby zde získal dobrou pozici, je schopen udělat mnohé. Kamarádi slouží jako referenční model dokonce i ve vztahu k vlastní roli v rodině. Rodiče mívají v této době pocit nevděku, protože dítěti mnohdy více záleží na tom, co řeknou kamarádi, než na jejich názorech a pocitech. Takovým způsobem se projevuje potřeba zmenšit závislost na rodině, která se pubescentovi zdá příliš omezující. Jedním z důvodů pochybování o významu obecných hodnot a norem je fakt, že je prosazují rodiče, od nichž se dospívající potřebuje osamostatnit. V tomto období mají velký význam normy stanovené vrstevníky, většinou mají přednost před normami rodiny (resp. školy). Vazba k rodině však zůstává, i když dospívající, často nevědomě, proklamuje opak.

Adolescence je obdobím přechodu do dospělosti. Z toho vyplývají specifické rysy socializace v této fázi – jedinec je čím dál víc akceptován jako dospělý a zároveň se od něho očekává odpovídající chování. Adolescence je typická i diferenciací a kvalitativní proměnou sociálních rolí a s nimi spojených společenských požadavků. Dospívající se dostává do nového sociálního prostředí, jemuž se musí přizpůsobit a chovat se podle určitých pravidel. Ale adolescenti si sami vybírají hodnoty a normy, k nimž chtějí být loajální a nepřijímají automaticky to, co jim rodiče či společnost nabízejí. Jedním z výsledků adolescentního hledání identity je volba hodnot a norem. V průběhu adolescence se stále víc přibližuje dosažení role dospělého – její jednotlivé složky (např. zletilost) získává dospívající postupně. V rodině se adolescent zbavuje subjektivně degradující role dítěte. Významnou proměnou prochází i role směřující k profesnímu uplatnění. Sociálně profesní role je ovlivněna školským zařízením i rodinou – jejím sociálním postavením a působením jejího hodnotového systému. Profesně školské zařazení ovlivňuje i rozvoj individuální identity.

Integrující rolí, která v sobě nově uspořádává dříve objevené dílčí role, je dospělý, sobě odpovědný muž či žena. V dospělosti se stabilizuje identita psychologická i sociální. Jde tu o seberealizační sebeobjevení. Dominující činností se stává práce, resp. produktivní, zabezpečující činnosti. V roli rodičovské je objevena péče a výchova jako aktivity obrácené jednoznačně k potřebám druhého člověka. Proces, který započal objevením své pozice v mikrosociálním kontextu rodiny a který pokračoval objevením svého místa mezi lidmi díky pronikání do mnoha odlišných typů skupin a společenství, se završuje nalezením svého postavení ve společenské dělbě aktivit a postavení.

„Ptám-li se, co jest to já, myslím nejdříve na tělo své, potom na vše, co jsem vykonal, na vše, čím se liším od ostatních tvorů, co vyplývá z postavení mého ve světě a ve společnosti, čím jsem osvědčil samostatnost svou.“ František Krejčí