Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy




Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

Kapitalismus - neznámý ideál - NOVÝ FAŠISMUS: VLáDA KONSENSU

Kapitalismus - neznámý ideál - NOVÝ FAŠISMUS: VLáDA KONSENSU

Začnu tím, že udělám velice nepopulární věc, která se nelíbí dnešním intelektuálním zvykům a je proto „protikonsensuální“: začnu definováním svých pojmů, takže budete vědět, o čem hovořím.

Dovolte, abych podala slovníkové definice tří politických pojmů: socialismus, fašismus a etatismus:

Socialismus - teorie nebo systém společenské organizace, který obhajuje svěření vlastnictví a kontroly výrobních prostředků, kapitálu, půdy, atd. komunitě jako celku.



Fašismus - státní systém se silnou vládní mocí, nedovolující žádnou opozici nebo kritiku, kontrolující všechny záležitosti stát (průmyslové, obchodní atd.)...

Etatismus - princip nebo politika koncentrace rozsáhlé ekonomické, politické a jiné kontroly v rukou státu na úkor svobody jednotlivce1).

 

Je zřejmé, že „etatismus“ je širší, druhový pojem, jehož specifickými variantami jsou další dva pojmy. Je rovněž zřejmé, že etatismus je dominantní politický trend dnešních dnů. Avšak která z těchto dvou variant reprezentuje specifický směr tohoto trendu?

Pozorujme, že jak „socialismus“, tak „fašismus“ zahrnují problém vlastnických práv. Právo vlastnictví je právem užívání a dispozice. Pozorujme rozdíl v obou teoriích: socialismus neguje soukromá vlastnická práva úplně a obhajuje „svěření vlastnictví a kontroly“ komunitě jako celku, tj. státu; fašismus ponechává vlastnictví v rukou soukromých jedinců, avšak přenáší kontrolu nad majetkem na stát.

Vlastnictví bez kontroly je protikladem v pojmech: znamená „majetek“ bez užívacího a dispozičního práva k němu. To znamená, že občané si podrží odpovědnost držení majetku bez jakýchkoliv výhod z toho plynoucích, zatímco vláda získává všechny výhody bez jakékoliv odpovědnosti.

Z tohoto hlediska je socialismus z obou teorií poctivější. Říkám „poctivější“, nikoliv „lepší“ - protože v praxi není mezi nimi žádný rozdíl: obě vycházejí z těchtýž kolektivisticko-etatistických principů, obě negují individuální práva a podřizují jednotlivce kolektivu, obě předávají živobytí a životy občanů do moci všemohoucí vlády, a rozdíly mezi nimi jsou pouze záležitostí času, stupně a vnějších podrobností, jako je volba hesel, kterými vládci podvádějí své zotročené subjekty.

Ke které z těchto dvou variant etatismu se přibližujeme: socialismu nebo fašismu?

Abychom odpověděli na tuto otázku, musíme se nejdříve zeptat: jaký je dominující ideologický trend současné kultury?

______________________

* Přednáška v The Ford Hall Forum, Boston, 18. dubna 1965. Publikováno v The Objectivist

Newsletter, květen a červen 1965.

1) Tyto definice jsou z The American College Dictionary, New York: Random House,1957

Hanebná a strašlivá odpověď zní: dnes není žádný ideologický trend. Není žádná ideologie. Neexistují žádné politické principy, teorie, ideály či filozofie. Neexistuje žádný směr, žádný cíl, žádný kompas, žádná vize budoucnosti, žádný intelektuální prvek vůdcovství. Existují nějaké emocionální prvky dominující v dnešní kultuře? Ano. Jeden. Strach.

Země bez politické filozofie je jako loď unášená nazdařbůh uprostřed oceánu, na milost jakékoliv vyhlídky větru, vlny nebo proudu, loď, jejíž cestující se choulí ve svých kabinách a křičí: „Ať se loď nepotácí“, protože se bojí zjištění, že kapitánský můstek je prázdný.

Je zřejmé, že člun, který nemůže zastavit kolébání, je již ztracen a že by bylo lepší jej pořádně rozhoupat, jestliže by to pomohlo znovu získat směr, avšak tato realizace předpokládá pochopení faktů, reality, principů a dlouhodobý přehled, což všechno jsou přesně ty věci, kterým se „ne-kolébači“ („non-rockers“) usilují šíleně vyhnout.

Tak jako neurotik věří, že skutečná fakta zmizí, jestliže je odmítne uznat, tak dnes neuróza celkové kultury vede lidi k víře, že jejich zoufalá potřeba politických principů a konceptů zmizí, jestliže se jim podaří zničit všechny principy a koncepty. Avšak dosud, ve skutečnosti, ani jednotlivec ani národ nemůže existovat bez nějaké formy ideologie, je tento druh „anti-ideologie“ v současné době tou formální, explicitní, dominantní ideologií naší krachující kultury.

Tato antiideologie má nové a velice ohavné jméno: je nazývána „vládou konsensu“.

Jestliže někteří demagogové nám nabízeli jako řídící krédo následující principy:

  • že statistika by měla být nahrazena za pravdu

  • počítání hlasovacích lístků za principy

  • čísla za práva

  • veřejné hlasování za morálku

  • že pragmatická, okamžitá účelnost by měla být kritériem zájmů země,

  • a že počet jejich stoupenců by měl být kritériem pravdivosti či nepravdivosti myšlenky

  • že jakékoliv přání jakékoliv povahy čehokoliv by mělo být přijato jako platný nárok, poskytovaný dostatečnému počtu lidí,

  • že většina smí dělat cokoliv si přeje vůči menšině, zkrátka moc gangu a moc lůzy,

jestliže tedy nějaký demagog to nabízel, nemohl se dostat příliš daleko. Nicméně všechno toto je obsaženo a zamaskováno v pojmu „vláda konsensu“.

Tento pojem si nyní vynucuje pozornost, ne jako ideologie, nýbrž jako antiideologie; ne jako princip, nýbrž jako prostředek pro zničení principů; ne jako důvod, nýbrž jako racionalizace, jako slovní ideál nebo magická formule pro zmírnění národní úzkostlivosti a neurózy.

Je to pouze dnešní letargické pohrdání prohlášeními našich politických a intelektuálních vůdců, kteří zaslepují lidi ve vztahu k významu, důsledkům a následkům pojmu „vláda konsensu“. Vy jste to již všechno slyšeli, a já předpokládám, a zamítli jste to jako výřečnost politiků, kteří nepřinesli žádnou myšlenku pro její skutečný význam. Avšak to je to, oč usiluji, abyste vzali v úvahu.

.......................

..........Nemůže být žádný základ setkání, žádný prostředek, žádný kompromis mezi opačnými principy. Nemohou existovat žádné takové věci jako „umírněnost“ v říši rozumu a morálky. Avšak rozum a morálka jsou přesně ty dva koncepty zrušené pojmem „vláda konsensu“.

Obhájci tohoto pojmu by mohli vyhlásit k této věci, že jakákoliv myšlenka, která nedovoluje žádný kompromis, představuje „extremismus“ - že jakákoliv forma „extremismu“, jakékoliv nekompromisní stanovisko je zlo - že konsensus „se plazí“ pouze prostřednictvím těch myšlenek, které jsou přístupné „umírněnosti“, a že „umírněnost“ je nejvyšší ctnost, která nahrazuje rozum a morálku.

Toto je stopa k jádru, podstatě, motivu a reálnému významu doktríny „vláda konsensu“: kult kompromisu.

Kompromis je předpokladem, nutností, příkazem smíšené ekonomiky. Doktrína „konsensu“ je pokusem převést hrubá fakta smíšené ekonomiky do ideologického, nebo antiideologického systému a poskytnout je se zdáním ospravedlnění.

Smíšená ekonomika je směsice svobody a kontroly, bez principů, pravidel nebo teorií, které by ji definovaly. Protože za vedení kontroly nutně vede k dalším kontrolám, je to nestabilní, výbušná směs, která nutně musí zrušit kontroly nebo zkolabuje do diktatury. Smíšená ekonomika nemá žádné principy, které by definovaly její politiky, její cíle, její zákony; žádné principy, které by omezovaly moc její vlády. Jediným principem smíšené ekonomiky, který nezbytně musí zůstat nepojmenovaný a neuznaný, je, že ničí zájmy nejsou chráněny, zájmy každého jsou předmětem veřejné dražby a že cokoliv dopadne na kohokoliv, který může s tím odejít. Takový systém, nebo přesněji antisystém, rozbíjí zemi na stále rostoucí počet nepřátelských táborů, na ekonomické skupiny bojující mezi sebou o vlastní udržení v neurčené směsi obrany a útoku, jako podstatě takové džungle požadavků. Zatímco politicky zachovává smíšená ekonomika zdání organizované společnosti se zdáním zákonů a pořádku, ekonomicky je ekvivalentem chaosu, který vládl v Číně po staletí: chaosu loupežných gangů drancujících a vysávajících produktivní články v zemi.

Smíšená ekonomika je vláda prostřednictvím nátlakových skupin. Je to amorální, institucionalizovaná občanská válka speciálních zájmů a lobby, bojujících o uchvácení okamžité kontroly legislativní mašinérie, o vynucení speciálních privilegií na účet druhých prostřednictvím činnosti vlády, tj. násilím. Při absenci individuálních práv, při absenci jakýchkoliv morálních nebo zákonných principů jedinou nadějí smíšené ekonomiky k zachování pochybného zdání pořádku, k držení na uzdě divokých, všeho schopných dravých skupin, které sama vytvořila a k zabránění legálního drancování nelegálním loupením všech všemi - je kompromis; kompromis na všechno a v každé říši - materiální, duchovní, intelektuální - takže žádná skupina nepřekročí hranici požadováním příliš mnoho a rozložením celé zahnívající struktury. Jestliže má hra pokračovat, nikomu nemůže být dovoleno zůstat pevný, solidní, absolutní, nedotknutelný; všechno (a každý) musí být prchavé pružné, neurčité, přibližné. Jakým standardem se řídí kterékoliv akce? Prospěšností v jakémkoli bezprostředním okamžiku.

Jediným nebezpečím pro smíšenou ekonomiku je jakákoliv nekompromisní hodnota, ctnost nebo idea. Jediným ohrožením je jakákoliv nekompromisní osoba, skupina nebo hnutí. Jediným nepřítelem je celistvost.

Není nutné ukázat, kdo bude stálým vítězem a kdo stálým poraženým ve hře tohoto druhu.

Je také jasné, jaký druh jednotnosti (konsensu) žádá tuto hru: jednotu tichého souhlasu, že cokoliv jde, cokoliv je na prodej (nebo na „obchod“), a zbytek už je jen svobodný nátlak, lobování, manipulace, veřejné vztahy, dávání a braní, vzájemný prospěch, prošení, podplácení, klamání a naděje, slepá naděje války, v níž je odměnou privilegium užití legálního vojenského násilí proti legálně odzbrojeným obětem.

Všimněte si, že tento druh odměny vytváří jeden základní zájem společný všem hráčům: touha mít silnou vládu - vládu neomezené moci, silnou natolik, aby nechala vítěze a rádoby vítěze uniknout s čímkoliv, co hledali; vládu nezavázanou žádné politice, neomezovanou žádnou ideologií, vládu, která hromadí stále rostoucí moc, moc pro moc, což znamená: kvůli a ve prospěch jakékoliv „hlavní“ bandy, která by ji mohla momentálně uchopit, aby nacpala své dílčí kousky zákonodárství do chřtánu země. Všimněte si proto, že doktrína „kompromisu“ a „umírněnosti“ se používá na všechno s výjimkou kromě jedné otázky: jakéhokoliv návrhu omezit moc vlády. 

Všimněte si přívalů zlehčování, tupení a hysterické nenávisti rozpoutaných „umírněnými“ proti kterýmkoli obhájcům svobody, tj. kapitalismu. Všimněte si takových označení jako“ extrémní střed“ nebo „militantní střed“, která prožívají lidé zcela vážně a upřímně. Pozorujte neobvykle silnou intenzitu špinavé kampaně proti senátoru Goldwaterovi, která měla náznaky paniky: paniky „umírněných“, „zásadních centristů“, „přívrženců střední cesty“ tváří v tvář možnosti, že reálné prokapitalistické hnutí by mohlo ukončit jejich hru. Hnutí, které dosud neexistuje, poněvadž senátor Goldwater nebyl obhájce kapitalismu a poněvadž jeho bezvýznamná, nefilozofická, neintelektuální kampaň přispěla k opevnění obhájců konsensu. Avšak co je zde významné, to je povaha jejich paniky: ukázala nám záblesk jejich chlubivého „umírnění“, jejich „demokratického“ respektu pro volbu lidí a jejich toleranci k nesouhlasu či opozici.

V dopisu do The New York Times (23. června 1964) docent politických věd, obávající se Goldwaterova jmenování, píše:

„Reálné nebezpečí spočívá v rozkolné kampani, kterou by mohlo vyprovokovat jeho jmenování ... Výsledkem Goldwaterovy kandidatury by mohlo být rozdělené a roztrpčené voličstvo ...... Aby byla efektivní, potřebuje americká vláda vysoký stupeň konsensu a dvoustranickosti v zásadních otázkách...“

Kdy a kým byl přijat etatismus jako základní princip Ameriky a jako princip, který by měl být nyní ustanoven nad debatu nebo neshodu, takže žádné základní problémy již nebudou vyvolány? Není to vzorec vlády jedné strany? To profesor nespecifikoval.

Jiný pisatel do The New York Times (24. června 1964), identifikovaný v tisku jako „liberální demokrat“ šel ještě o trochu dále.

„Nechejme americký lid volit v listopadu. Jestliže zvolí drtivou většinou Lyndona Johnsona a demokraty, potom jednou provždy federální vláda může pokračovat, bez omluvy, v činnosti, kterou milióny černochů, nezaměstnaných, starých, nemocných nebo jinak handicapovaných osob očekávají, že bude dělat - aniž by něco řekli k našim zahraničním závazkům.

Jestliže lidé zvolí Goldwatera, potom by se zdálo, že národ stěží vůbec stojí za to jej zachránit.

Woodrow Wilson jednou řekl, že je zde taková věc jako být příliš hrdý bojovat; potom musel jít do války. Jednou provždy si to pamatujme, pokud ještě může být boj bojován pomocí hlasovacích lístků namísto kulek“.

Myslí tento pán, že jestliže nebudeme volit jeho cestu, uchýlí se ke kulkám? Vaše domněnka je stejně tak dobrá jako moje.

The New York Times, který byl zřejmým obhájcem „vlády konsensu“, řekl několik kuriózních věcí ve svém komentáři k vítězství presidenta Johnsona. Jeho úvodník z 8. listopadu 1964 uvedl:

„Bez ohledu na to, jak důkladné bylo volební vítězství - a bylo důkladné - administrativa již nemůže se vznášet na hřebínku populární vlny valící se podél moře mělkých všeobecností a euforických slibů ... nyní, kdy má široce populární mandát, má morální, jakož i politickou povinnost neusilovat o všechny věci pro všechny, nýbrž snést se k těžké, konkrétní, smysluplné cestě činu“.

Jaký druh smysluplného činu? Jestliže voličům nebylo nabídnuto nic než „mělké všeobecnosti a euforické sliby“, jak může být jejich hlas považován jako „široce populární mandát“?

Mandát pro nejmenovaný účel? Politický prázdný šek? A jestliže pan Johnson získal masivní vítězství usilováním „dělat všechno pro všechny“, pak které věci nyní očekává, že to budou, které voliče zklame či zradí - a co se stane široce populárním konsensem?

Morálně a filozoficky je tento úvodník vysoce pochybný a protikladný. Avšak stává se jasným a konzistentním v kontextu antiideologie smíšené ekonomiky. Od presidenta smíšené ekonomiky se neočekává, že má specifický program nebo politiku. Prázdný šek na moc je všechno, co žádá, aby mu dali voliči. Potom už je to hra nátlakových skupin, v níž se předpokládá, že jí každý rozumí a schvaluje, avšak nikdy se o ní nezmiňuje. Které věci kterému člověku, to závisí na šancích hry a na „hlavních segmentech obyvatelstva“. Jeho úkolem je pouze držet moc a promíjet oblíbencům.

V třicátých letech měli „liberálové“ program širokých sociálních reforem a ducha křížových výprav, obhajovali plánovanou společnost a hovořili v pojmech abstraktních principů, navrhovali teorie převážně socialistické povahy - a většina z nich byla nedůtklivá k obvinění, že rozšiřovali moc vlády; většina z nich ujišťovala jejich oponenty, že moc vlády byla pouze dočasným prostředkem ke konci - k „ušlechtilému konci“ osvobození jednotlivce z jeho nevolnictví k materiálním potřebám.

Dnes nikdo nehovoří o plánované společnosti v táboře „liberálů“; dlouhodobé programy, teorie, principy, abstrakce a „ušlechtilé konce“ již nejsou módní. Moderní „liberálové“ se posmívají jakémukoliv politikovi zabývajícímu se takovými záležitostmi velkého měřítku jako úplná společnost nebo ekonomika jako celek; zajímají se o jednotlivé, konkrétní projekty či požadavky okamžitého dosahu, bez ohledu na náklady, kontext nebo důsledky. „Pragmatický“ - nikoliv „idealistický“ - je jejich oblíbené adjektivum, když jsou vyzváni k ospravedlnění jejich „postoje“, jak jej nazývají, nikoliv „stanoviska“. Jsou bojovně v opozici k politické filozofii; žalují politické koncepce jako „písničky“, „nálepky“, „mýty“, „iluze“ a brání jakýkoliv pokus o „nálepku“ - tj. identifikaci - jejich vlastních názorů. Jsou bojovně anti-teoretičtí a, s vadnoucí pláštěnkou intelektuálnosti stále se lnoucí k jejich ramenům, jsou antiintelektuální. Jediným zbytkem jejich dřívějšího „idealismu“ je unavené, cynické, ritualistické opakování otřelých „humanitárních“ hesel, když to potřeba vyžaduje.

Cynismus, nejistota a strach jsou insignie kultury, které jsou stále převládající. A jedinou věcí, která nezrezavěla v jejich ideologickém instrumentáriu, nýbrž divoce rostla jasněji a světleji během doby, je jejich chuť po moci - po autokratické, etatistické, totalitní vládní moci. Není to zářivost křižáckých výprav, není to touha fanatika s posláním - je to spíše jako jas sklených očí somnambulisty, jehož tupé zoufalství již dlouho od té doby pohltilo paměť jeho důvodu, ale který stále lpí na své mystické zbrani v neústupné víře, že „to musí být zákon“, že všechno bude v pořádku, jestliže pouze někdo vydá zákon, že každý problém může být řešen magickou mocí brutálního násilí ...

Takový je současný intelektuální stav a ideologický trend naší kultury.

Nyní bych Vás chtěla požádat, abyste uvážili otázku, kterou jsem vznesla na začátku této diskuse: která z těchto dvou variant etatismu je ta, ke které směřujeme: socialismus nebo fašismus?

Dovolte mi předložit svědectví, jako část odpovědi, citaci z úvodníku, který se objevil ve Washington Star (říjen 1964). Je to výmluvná směsice pravdy a špatné informovanosti a typický příklad stavu současné politické znalosti:

„Socialismus je zcela jednoduše státní vlastnictví výrobních prostředků. To nikdy nebylo navrhováno žádnou hlavní stranou kandidující na presidenta a rovněž nyní není navrhováno Lyndonem Johnsonem. [ To je pravda. ]

Existuje však celá řada amerických legislativních aktů, které zvyšují buď státní regulaci soukromého podnikání nebo státní odpovědnost za blaho jednotlivců. [ To je pravda. ] Varovný křik „socialismus!“ se vztahuje k takového legislativě.

Kromě ústavního opatření k federální regulaci mezistátního obchodu, začíná takové“vnikání“ státu do trhu prostřednictvím antitrustových zákonů. [Velmi správně. ] Těm jsme zavázáni, že pokračuje existence konkurenčního kapitalismu a nedochází k růstu kartelového kapitalismu. [To není pravda.] Do té míry jako je socialismus produkt kartelového kapitalismu [ to není pravda ] může být přiměřeně řečeno, že takové státní zasahování do podnikání ve skutečnosti chrání před socialismem. [Zcela nepravdivé].



Pokud jde o legislativu blahobytu, jsou ještě vzdálena světlá léta jistoty „od kolébky do hrobu“ zabezpečovaná současným socialismem [Ne zcela pravdivé]. Zdá se mnohem pravděpodobnější, že se jedná o obvyklou lidskou účast na lidském zármutku než ideologický program jakéhokoliv druhu. [Poslední část věty je pravdivá: není to ideologický program. Pokud jde o první část, obvyklá účast na lidském zármutku se nedokazuje obvykle ve formě střelné zbraně zaměřené na peněženky a výdělky sousedů.]“

Tento úvodník se ovšem nezmiňuje o tom, že systém, ve kterém vláda neznárodňuje výrobní prostředky, avšak předpokládá úplnou kontrolu hospodářství, je fašismus.

Je pravdou, že etatisté blahobytu nejsou socialisté, že nikdy neobhajovali nebo neměli v úmyslu socializaci soukromého vlastnictví, že chtějí „chránit“ soukromé vlastnictví - se státní kontrolou jeho užití a disponování s ním. Avšak toto je základní charakteristika fašismu.

Zde je další důkaz. Tento je méně hrubě naivní jako ten první a mnohem vychytraleji nesprávný. Je to z dopisu v New York Times (1. listopadu 1964) napsaného docentem ekonomie:

„Viděno téměř z každého místa, Spojené státy dnes jsou více zavázány soukromým podnikům než pravděpodobně jiná průmyslová země a ani vzdáleně nepřipomíná socialistický systém. Jak je tento pojem chápán studenty komparativních ekonomických systémů a dalšími, kteří jej užívají volněji, socialismus je ztotožněn s extenzivním znárodňováním, dominantním veřejným sektorem, silným kooperativním hnutím, egalitářským rozdělováním důchodu, totálním státem blahobytu a centrálním plánováním.

Ve Spojených státech nejen, že nedošlo ke znárodnění, ale vládní záležitosti byly obráceny k soukromým podnikům ....

Rozdělení důchodu v této zemi je jedním z nejnerovnějších mezi vyspělými zeměmi a daňové úlevy otupují postupnou progresivitu daňové struktury. Třicet let po Novém údělu mají Spojené státy velice omezený stát blahobytu ve srovnání s velice obsáhlým sociálním zajištěním a veřejným bydlením v mnoha evropských zemích.

S žádnými nadsazenými představami je reálný problém v této kampani volbou mezi kapitalismem a socialismem nebo mezi svobodnou a plánovanou ekonomikou. Problémem jsou dva různé koncepty role vlády v rámci systému převážně soukromého podnikání“. 

Role státu v systému soukromého podnikání je taková, že policista, který chrání individuální práva lidí (včetně vlastnických práv), chrání člověka před fyzickým násilím; ve svobodné ekonomice vláda nekontroluje a nereguluje ekonomické aktivity a nezasahuje do ekonomických aktivit lidí.

Neznám politické názory pisatele tohoto dopisu; může být „liberálem“ nebo může být údajným obráncem kapitalismu. Avšak pokud je tím druhým, potom musím ukázat, že takové názory jako jeho - které jsou sdíleny mnoha „konzervativci“ - jsou mnohem škodlivější a snižující hodnotu kapitalismu než myšlenky jeho otevřených nepřátel.

Takoví „konzervativci“ pohlížejí na kapitalismus jako na systém kompatibilní s vládními kontrolami a takto pomáhají rozšiřovat nejnebezpečnější „antipojetí“. Zatímco plnohodnotný kapitalismus laissez - faire ještě nikdy nikde neexistoval, zatímco některé (nepotřebné) vládní kontroly byly dovoleny ke zředění a snížení hodnoty původního amerického systému (více chybami než teoretickými myšlenkami) - takové kontroly byly menší překážkou; smíšené ekonomiky devatenáctého století byly převážně svobodné a je to právě nevídaná svoboda, která způsobila nevídaný pokrok. Principy, teorie a skutečná praxe kapitalismu spočívají na svobodném, neregulovaném trhu, jak dostatečně ukázala historie posledních dvou století.

Žádný obránce kapitalismu nemůže si dovolit ignorovat pravý význam pojmu „laissez - faire“ - a pojmu „smíšená ekonomika“, které jasně označují dva protichůdné prvky zahrnuté do směsice: prvek ekonomické svobody, kterým je kapitalismus, a prvek vládních kontrol, což je etatismus.

Trvající kampaň probíhá několik let s cílem, abychom akceptovali marxistické hledisko, že všechny vlády jsou nástrojem ekonomických zájmů tříd a že kapitalismus není svobodná ekonomika, nýbrž systém vládní kontroly sloužící některé privilegované třídě. Důvodem této kampaně je zkreslit ekonomii, přepsat historii a vymazat existenci a možnost svobodné země a nekontrolované ekonomiky. Poněvadž systém nominálního soukromého vlastnictví ovládaného vládní kontrolou není kapitalismus, nýbrž fašismus, jedinou cestou, jak se vyhnout tomuto zničení, je volba mezi fašismem a socialismem (nebo komunismem), o což šíleně usilují všichni etatisté na světě, všech druhů, úrovní a vyznání, abychom tomu uvěřili. (Zničení svobody je jejich společný cíl, po jehož dosažení chtějí jeden jako druhý bojovat o moc).

Je to tak, že názory onoho profesora a mnoha „konzervativců“ poskytují důvěru a podporu zvrhlé levicové propagandě, která považuje kapitalismus jako fašismus.

Avšak existuje trpký druh ospravedlnění v logice událostí. Tato propaganda má ten účinek, který může být prospěšný komunistům, avšak který je opačný, než zamýšleli „liberálové“, etatisté blahobytu, socialisté, kteří sdílejí vinu z jejího rozšiřování: namísto pošpinění kapitalismu dosáhla taková propaganda „obílení“ a zamaskování fašismu.

V této zemi málo lidí pečuje o obhajobu, obranu a dokonce o porozumění kapitalismu; ještě méně si přeje vyzvednout jeho přednosti. Takže jestliže hovoří, že kapitalismus je kompatibilní s kontrolami, s dílčími kontrolami, jež podporují jejich dílčí zájmy - ať už jsou to vládní výdaje nebo minimální mzdy, cenové dotace nebo subvence nebo protitrustové zákony nebo cenzura pornofilmů - stále budou pokračovat v takových programech v utěšující víře, že výsledky nebudou horší než „modifikovaný“ kapitalismus. A tak země, která se hrozí fašismu, se pohybuje nepozorovaně - prostřednictvím ignorance, zmatku, vytáček, morální zbabělosti a intelektuálního zanedbání - nikoliv k socialismu nebo nějakému sentimentálnímu altruistickému ideálu, nýbrž k prostému, brutálnímu, kořistnickému, mocichtivému, de facto fašismu.

Ne, ještě jsme nedosáhli tohoto stavu. Avšak jistě už nejsme „podstatně systém soukromých podnikatelů“. V současné době jsme rozloženou, nezdravou, nebezpečně nestabilní smíšenou ekonomikou - náhodnou, míšeneckou směsí socialistických podob, komunistických vlivů, fašistických kontrol a zakrňujících zbytků kapitalismu platících ještě náklady toho všeho s tím, že celek se valí směrem k fašistickému státu.

Uvažme současnou vládu. Nemyslím, že bych mohla být žalována za neslušnost, když řeknu, že president Johnson není filozofický myslitel. Ne, on není fašista, on není socialista, on není prokapitalistický. Zejména ideologicky není nic. Posoudíme-li jeho minulost a souhlas jeho vlastních podporovatelů, koncept ideologie nelze v jeho případě použít. On je politik - velmi nebezpečný, nicméně velmi vhodný zjev v našem současném státě. On je téměř fikční, archetypé ztělesnění perfektního vůce smíšené ekonomiky: člověk, který má potěšení z moci kvůli moci samotné, který je odborníkem na hry s manipulací nátlakových skupin s tím, aby hráli všichni proti všem, který miluje proces rozdílení úsměvů, mračení a přízně, zvláště náhlé přízně, a jehož vize nepřesahuje dosah příštích voleb.

Ani president Johnson ani kterákoliv z dnešních prominentních skupin by neobhajovali socializaci průmyslu. Stejně jako jeho moderní předchůdci v úřadu, pan Johnson ví, že podnikatelé jsou dojnou krávou smíšené ekonomiky a nechce je zničit, chce, aby se jim dařilo a aby uspokojovali jeho projekty „blahobytu“ (které vyžadují příští volby), zatímco oni, podnikatelé, mu jedí z ruky, protože jsou chtiví je dělat. Podnikatelská lobby jistě získá svůj podíl vlivu a uznání - stejně jako lobby odborů, zemědělská lobby nebo lobby kteréhokoliv „hlavního segmentu“ - v rámci jeho vlastních podmínek. Bude zejména znalý v tvorbě a povzbuzování těch typů podnikatelů, které nezývám „aristokracie vlivu“. To není socialistický model; je to typický model fašismu.

Politický, intelektuální a morální smysl politiky pana Johnsona vůči podnikatelům je rekapitulován výmluvně v článku v New Yorku Times z 4. ledna 1965:

„Pan Johnson je nadevšechno Keynesiánec ve svých horlivých námluvách s podnikatelskou komunitou. Na rozdíl od presidenta Roosevelta, který se radoval z útočení na podnikatele do doby, než druhá světová válka jej donutila neochotně uzavřít příměří, a od presidenta Kennedyho, který si rovněž způsobil nepřátelství podnikatelů, president Johnson dlouho a tvrdě pracoval na tom, aby dosáhl toho, že podnikatelé se připojili do řady v národním souhlasu jeho programu.

Tato kampaň snad znepokojila mnoho keynesiánců, avšak to je čistý Keynes. Skutečně, lord Keynes, který byl jednou považován za nebezpečnou a machiavelistickou osobu americkými podnikateli, udělal specifické návrhy pro zlepšení vztahů mezi presidentem a podnikatelskou sférou.

Své názory vložil v roce 1938 do dopisu presidentu Rooseveltovi, který měl sklon k obnovené kritice ze strany podnikatelů po recesi, která nastala v předešlém roce. Lod Keynes, který vždy usiloval o transformaci kapitalismu s cílem jej zachránit, si uvědomil význam podnikatelské důvěry a snažil se přesvědčit pana Roosevelta, aby napravil škodu, kterou způsobil.

Poradil presidentovi, že podnikatelé nebyli politikové a nereagovali stejným způsobem. Psal, že jsou „mnohem mírnější než politikové, a současně uvedení a postrašení leskem publicity, jednoduše přemluveni k tomu, aby byli „patrioti“, skutečně postrašeni, nicméně příliš úzkostliví k tomu, aby měli radostný názor, snad bláhoví, avšak nejistí sami sebou, pateticky reagující na vlídné slovo....“

Byl jistý, že pan Roosevelt by je mohl zkrotit a udělat jim svou nabídku ve formě některých jednoduchých keynesiánských pravidel.

„Mohl byste s tím dělat, co byste chtěl“ pokračuje dopis, „jestliže byste s nimi zacházel (dokonce s těmi většími) ne jako s vlky a tygry, nýbrž jako s domácími zvířaty, dokonce když by se špatně chovali a netrénovali tak, jak byste si přál“.

President Roosvelt ignoroval jeho radu. Stejně tak zřejmě president Kennedy. Zato president Johnson, zdá se, že má zprávu .... Laskavými slovy a častým poklepáním na hlavu přivedl podnikatelskou komunitu k tomu, aby „jedla z jeho ruky“.

Pan Johnson se zdá, že souhlasí s názorem lorda Keynese, že je málo, co by mohlo být získáno při sporech s podnikateli. Jak připojuje „Jestliže je přinutíte do mrzuté, zatvrzelé, postrašené nálady domácího zvířete, se kterým se špatně zachází, národní náklady se nedostanou na trh; a konečně veřejné mínění otočí jejich cestu“.

Názor podnikatelů jako „domácí zvířata“, která nesou „národní náklad“ a kteří musí být trénované „presidentem“, aby dali svou nabídku jistě není názor kompatibilní s kapitalismem. Není to názor aplikovatelný na socialismus, neboť v socialistickém státě nejsou žádní podnikatelé. Je to názor, který vyjadřuje ekonomickou podstatu fašismu, vztah mezi podnikateli a vládou ve fašistickém státě.

Nehledě na verbální kamufláž, takový je skutečný význam kterékoliv varianty „transformovaného“ (nebo „modifikovaného“ nebo „modernizovaného“ nebo „humanizovaného“) kapitalismu. Ve všech takových doktrinách „humanizace“ spočívá v obrácení některých členů společnosti (nejproduktivnějších) v soumary.

Formule, která tvrdí, že obětní zvířata mají být oklamána a ochočena, se dnes opakuje s rostoucím naléháním a frekvencí: říká se, že podnikatel musí si vážit vlády, ne jako nepřítel, nýbrž jako „partner“. Pojem „partnerství mezi soukromým a veřejným sektorem, mezi podnikáním a vládou“, mezi výrobou (produkcí) a násilím, je lingvistická zkaženost (anti-koncept) typická pro fašistickou ideologii - ideologii, která považuje násilí jako základní prvek a konečného rozhodčího ve všech lidských vztazích.

„Partnerství“ je neslušný eufemizmus pro „vládní řízení“. Nemůže být žádné partnerství mezi ozbrojenými byrokraty a bezbrannými soukromými občany, kteří nemají žádnou volbu než poslouchat. Jakou šanci byste měli proti „partnerovi“, jehož libovolné slovo je zákonem, který vás může vyslechnout (jestliže vaše nátlaková skupina je dosti velká), avšak který bude hrát s oblíbenci a odsouvat vaše zájmy, který bude mít vždy poslední slovo a legální „právo“ užít na vás násilí a připraven použít zbraň, a který drží váš majetek, vaši práci, vaši budoucnost, váš život ve své moci? Je toto význam „partnerství“? 1) 

Avšak existují lidé, kteří shledávají takovou perspektivu atraktivní; existují mezi podnikateli tak jako mezi každou jinou skupinou nebo profesí: lidé, kteří se hrozí konkurence volného trhu a přivítali by ozbrojené „partnerství“ k vydávání speciálních výhod vůči svým schopnějším konkurentům; lidé, kteří se snaží o růst nikoliv prostřednictvím zásluhy, nýbrž vlivem, lidé, kteří jsou ochotní a dychtiví žít nikoliv podle práva, nýbrž podle přízně. Tento typ mentality mezi podnikateli byl odpovědný za průchod antitrustových zákonů a stále ještě je podporuje.

_________________

1) Ayn Rand: The Fascist New Frontier. New York, Nathaniel Branden Institute, 1963,

str. 8

Podstatná část republikánských podnikatelů se přesunula na stranu pana Johnsona v posledních volbách. Zde jsou některé zajímavé poznámky k této věci z přehledu podle The New York Times (16. září, 1964):

„Interview v pěti městech v průmyslovém severovýchodě a středozápadě odkrývají překvapující rozdíly v politických vyhlídkách mezi úředníky velkých korporací a lidmi, kteří provozují malé podnikání... Výkonní manažeři, kteří očekávají, že jejich pracovníci budou volit prvního demokratického prezidenta, jsou všichni spojeni s velkými společnostmi .... Existuje větší podpora presidentu Johnsonovi mezi výkonnými manažery ve věku mezi 40 a 50 lety než mezi buď staršími nebo mladšími podnikateli... Mnoho podnikatelů ve věku mezi 40 a 50 lety řekněme, že shledává relativně malý posun k podpoře pana Johnsona na straně mladších výkonných manažerů. Interview s těmito pracovníky okolo 30 let to potvrzují .... Mladší manažeři sami hovoří s hrdostí jejich generaci, že oni to jsou, kteří přerušili a obrátili trend směrem k většímu liberalismu mezi mladými osobami .... Je to otázka vládních deficitů, která rozdělení názorů mezi malými a velkými podnikateli od........ nejdramatičtěji. Úředníci obrovských korporací mají mnohem větší tendenci přijmout myšlenku, že rozpočtové deficity jsou někdy potřebné a dokonce žádoucí. Typický malý podnikatel však zachovává velmi specifické pohrdání pro deficitní spotřebu .....“.

Toto nám dává indikaci, jaké jsou pevné zájmy ve smíšené ekonomice a co taková ekonomika způsobí začínajícím nebo mladým.

Podstatným aspektem socialisticky inklinující mentality je touha vymazat rozdíl mezi zaslouženým a nezaslouženým, a tudíž dovolit nedělat rozdíl mezi takovými podnikateli, jako je Hank Rearden a Ovven Boyle. Pro konkrétně, na daný okamžik zaměřenou, primitivní socialistickou mentalitu, mentalitu, která se křikem dožaduje „redistribuce bohatství“ bez starosti o původ bohatství, jsou nepřáteli všichni, kteří jsou bohatí bez ohledu na zdroj jejich bohatství. Takové mentality, jejichž letití, šedivějící „liberálové“, kteří byli „idealisté“ 30-tých let, lpí zoufale na iluzi, že se pohybujeme k nějakému druhu socialistického státu nepřátelského k bohatým a výhodným pro chudé, zatímco se vyhýbáme pohledu na to, jaký druh bohatství byl zničen a jaký druh rozkvětu byl dosažen v systému, který vytvořili „liberálové“. Nemilosrdný žert je na nich: jejich údajné „ideály“ razily cestu ne k socialismu, nýbrž k fašismu. Příjemce jejich úsilí není bezmocný, neinteligentní, mravný „malý člověk“ jejich ploskonohé představy a fikce, nýbrž nejhorší typ kořistnického boháče, boháče pomocí síly, boháče pomocí politických privilegií, typ, který nemá za kapitalismu žádnou šanci, ale který je vždy tam, aby inkasoval z každého kolektivistického „skvělého experimentu“.

Jsou to tvůrci bohatství, Hankové Reardensové, kteří jsou ničeni jakoukoliv formou etatismu - socialistickou, fašistickou či komunistickou; jsou to paraziti, Orrenové Boylesové, kteří jsou privilegovanou „elitou“ a zbohatlíky z etatismu, zejména z fašismu. (Speciální zbohatlíci ze socialismu jsou Jamesové Taggartsové; z komunismu - Floydové Ferrisesové). Totéž platí o jejich psychologických protějšcích mezi chudými a mezi lidmi všech ekonomických úrovní uprostřed.

Zvláštní formou ekonomické organizace, která je stále víc a více patrná v této zemi, jako produkt moci nátlakových skupin, je jedna z nejhorších variant etatismu: cechovní socialismus. Cechovní socialismus olupuje mladé talentované lidi o jejich budoucnost - mrazivými muži v profesionálních kartách pod přísnými pravidly. To představuje otevřené ztělesnění základního motivu většiny etatistů, ačkoliv oni zpravidla preferují to nepřiznat: zákopové postavení a ochrana prostřednosti před schopnějšími konkurenty, srážení lidí s vynikající schopností ke spodnímu průměru jejich profesí. Taková teorie není příliš populárně mezi socialisty (i když má své obhájce) - avšak nejslavnějším příkladem této praktiky ve velkém měřítku byla fašistická Itálie.

V 30-tých letech několik chápavých lidí řeklo, že Roosveltův Nový úděl byl formou cechovního socialismu a že byl blízký Mussolinimu systému více než jakémukoliv jinému. Byli ignorováni. Dnes je toto svědectví zřejmé.

<