Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy




























Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

Fašismus – jeho příčiny a projevy - Fašismus

Fašismus – jeho příčiny a projevy - Fašismus

Fašismus je nacionálně šovinistické, rasistické hnutí a diktátorská forma vlády. Využívá korporativní, nacionalistická a protidemokratická východiska. Získává podporu ve všech sociálních vrstvách, zejména v době politických krizí /frankismus ve Španělsku ozn. Jako fašismus horních vrstev, hitlerismus v Německu jako fašismus středních a peronismus v Argentině jako fašismus nižších vrstev/. Principy ideologie fašismu poprvé systematicky vyložil a aplikoval v Itálii Mussolini. V praxi vyústil v agresivní politické akty a terorismus, útočné války a genocidu.



Fašismus odmítá omezený politický styl – největší ideál západní politické tradice od renesance až po první světovou válku. Dává přednost zcela protikladnému politickém stylu, který lze charakterizovat jako aktivistický styl.

Za nejvyšší dobro pro člověka považuje život nekonečného obětování, prožitý v totální a militantní oddanosti národnímu státu, jež ho absorbuje, odsouvá stranou každý jiný předmět lidských citů a vyžaduje bezpodmínečnou oddanost fašistickému „vůdci“, jehož libovolné osobní rozhodnutí je konečným a určujícím ukazatelem dobrého a špatného v každé sféře národního života.

Fašismus je zhoubný, protože duchovně sjednocený národní stát, se kterým se fašismus spojuje s představou nejvyššího dobra pro člověka, je vždy chápán na mimoústavním základě. Fašismem vytyčená jednota je „jednotou bez legality“. Fašismus omezuje svého vůdce jen v tom, že od něj vyžaduje jisté množství rétorických frází a především v tom, že vůdce musí získat a udržet moc. V praxi to znamená, že nejde o žádné ústavní omezení, a proto je fašismus úplnou negací tradičního omezeného politického stylu.

Ideologie fašismu bývá často charakterizována jako záměrně iracionální, její teoretikové se ji nesnažili racionálně zdůvodnit. Opírali se o mýty, nízké pudy, rasové předsudky nebo o historickou návaznost na slávu Římské říše. K významným teoretikům italského fašismu patřili Mario Palmieri, Giovani Gentile a Benito Mussolini. Palmieri ve své „filosofii fašismu“ představuje jeho tři principy: jednotu, autoritu a povinnost. Zakladatel Italské fašistické strany B. Mussolini charakterizuje „fašistický stát jako totalitní, jako syntézu všech hodnot, uměleckých představ a rozvoje“. „Fašismus touží po aktivním člověku“ a „vysoce hodnotí kulturu a vzdělání“. Stojí v opozici vůči liberalismu a proti demokracii, která ztotožňuje národ s většinou. Říká, že stát je nejmocnější myšlenka, myšlenka menšiny či dokonce jednotlivce. 12825obs19mck6c

Mezi největší teoretiky německé III. říše patřili Ernst Huber a Adolf Hitler. Hitler zdůrazňuje rasovou čistotu, obavy z židovské nebezpečí, radikálně se staví proti komunismu a proti demokracii. Ve státě by podle něho neměla vládnout většina, ale odpovědné osoby. Měl by být přísně hierarchicky organizován, podobně jako armáda, která „ učila absolutní odpovědnosti v době, kdy vyhýbání se povinnostem bylo na denním pořádku.“

Totalitní hnutí, totalitní vláda

Totalitní hnutí se snaží organizovat masy, jsou totiž závislá na síle počtu, a to dokonce takovým způsobem, že se může zdát, jako by v zemích s menším počtem obyvatel, nebylo možno totalitní režim prosadit. Ani Mussolini se nepokoušel ustavit důsledný totalitní režim a spokojil se s diktaturou vlády jedné strany. Podobná netotalitní diktatura vznikla v předválečném Rumunsku, Polsku, pobaltských zemích, Maďarsku, Portugalsku a Francově Španělsku.

Ve všech těchto menších evropských zemích totalitním diktaturám předcházela totalitní hnutí. Totalitarizmus sice dobře posloužil k organizování mas a posléze se vládce musel spokojit – vzhledem k velikosti země - s běžnějším modelem třídní či stranické diktatury. Tyto země totiž neměly dostatek lidského materiálu, aby se v nich mohla uskutečňovat politika totálního ovládání vyžadující zákonitě velké populační ztráty. Ani německý národ nebyl oproti Rusku /mimochodem Hitler choval naprosto bezvýhradnou úctu ke Stalinovi/ tak početný, aby umožňoval plné rozvinutí této formy vlády. Rusko svou brutalitou a důsledností zcela jasně „vedlo“. Až teprve během války, když z dobytých území na východě začaly plynout široké masy lidí a tím umožnily vyhlazovací koncentrační tábory, mohlo Německo zavést skutečnou totalitní vládu. Totalitní vláda- na rozdíl od totalitního hnutí- je možná pouze tam, kde existují postradatelné masy, které lze obětovat bez rizika katastrofálních důsledků rozsáhlého vylidnění. bc825o2119mcck

Totalitní hnutí jsou posedlá mánií permanentního pohybu. Uchovává si tak moc, hýbe se a uvádí do pohybu vše okolo sebe. Neexistuje zde smysl pro kontinuitu. Hannah Arendt toto vysvětluje ukázkovým příkladem: Jednou z nejcharakterističtějších vlastností totalitních hnutí je ohromující rychlost, s níž tito vůdci upadají v zapomnění a ohromující lehkost, s jakou bývají nahrazováni.

Totalitní hnutí se nejen stavěla vně a proti stranickému systému jako celku, nýbrž také nalezla příznivce, které stranický systém nikdy nezískal. Proto nemusela totalitní hnutí nikdy vyvracet opoziční argumenty a soustavně se uchylovala spíše k výhružkám smrtí než přesvědčování, teroru než k argumentaci.

Úspěch totalitních hnutí mezi masami znamenal zhroucení dvou iluzí demokratických zemi obecně a evropských národních států s jejich stranickým systémem zvlášť. První iluzí byla představa, se ve své většině aktivně podílejí na řízení věcech obecných a že každý člověk sympatizuje se svou vlastní stranou. Totalitní hnutí ukázala, že většinu v zemi mohou tvořit politicky neutrální a indiferentní masy, že tedy demokracie může fungovat podle pravidel, k nimž se aktivně hlásí pouze menšina. Druhou demokratickou iluzí vyvrácenou totalitním hnutím bylo, že tyto politicky lhostejné masy nejsou nijak důležité, že jsou skutečně neutrální a představují pouze jakési amorfní pozadí.

Totalitní hnutí jsou masovými organizacemi. Požadují totální, neomezenou a nezaměnitelnou loajálnost každého jejího jednotlivého člena. Tato bezvýhradná loajálnost je psychologickým základem totálního ovládání. Takovou loajálnost lze očekávat pouze od naprosto izolované bytosti, která je prosta všech možných společenských pout, ať už k rodině, přátelům či známým. Dotyčný musí nacházet smysl svého života pouze a výlučně v příslušnosti v hnutí, v členství ve straně. Totalitní hnutí učinila vše proto, aby se zbavila stranických programů, které vymezují konkrétní obsah. Jakýkoli jasně definovaný politický cíl, který se neomezí na přímé či nepřímé vyhlášení nároku na světovládu či se zabývá jenom trochu konkrétnějšími otázkami, představuje pro totalitu překážku.

Totalitarismus se nespokojuje s vládnutím vnějšími prostředky, tedy pomocí státu a mašinérie násilí, totalitarismus objevil nástroj umožňující ovládání a terorizování lidských bytostí zevnitř.

Vůdce je pouhým funkcionářem mas, které ovládá. Není individuální osobností prahnoucí po moci a vnucující tyranskou vůli a zvůli poddaným. Jakožto prostý funkcionář může být kdykoli nahrazen a je z masy, kterou ztělesňuje, ale která je také závislá na něm. Tuto skutečnost vyjádřil Hitler: Vše, co jste, jste skrze mne, vše, co jsem já, jsem skrze vás.

Národní socialismus ani bolševismus nikdy nedeklarovaly novou formu vlády, ani netvrdily, že jejich cíle se kryjí s okamžikem uchopení moci a ovládnutím státní mašinérie. Jejich ideu ovládnutí nemůže nikdy realizovat pouhý aparát násilí, nýbrž jen hnutí, které je neustále udržováno v pohybu – trvalým procesem ovládání každého jedince v každé oblasti života. Praktickým cílem hnutí je zorganizovat co možná nejvíce lidí v rámci vymezených hranic a uvést je v pohyb a udržovat je v něm. Politický cíl, jenž by představoval samotný cíl hnutí, prostě neexistuje.

Masy

Totalitní hnutí jsou možná kdekoli, kde mají masy.V atmosféře rozpadu třídní společnosti se zrodila psychologie masového člověka. S tím samozřejmě souvisí i pád stranického systému. Protože strany již nemohli zastupovat třídní zájmy. Pád ochranných třídních zdí proměnil dřímající většiny stojícími za stranami v jednu obrovskou, neorganizovanou masu, která sdílela neurčitou obavu, že zájmy straníků jsou marné a veškerá moc není pouze zlá, ale hloupá i podvodná. Zrodila se negativní solidarita.



Masy se nezrodily z rostoucí rovnosti životních poměrů, z rozšiřování všeobecného vzdělávání a s ním spojeným zákonitým snižováním standartu a popularizací obsahu. Vysoce vyhraněný individualismus a kultivovanost nejsou – někdy přímo naopak- zárukou proti splynutí s masou.. Masové hnutí, jemuž předcházela atomizace společnosti a extrémní individualizace, přitahovalo zcela neorganizované lidi, typicky „nezávislé“ /daleko dříve a snáze než sociabilní, neindividualistické členy tradičních stran/. Masy se zrodily z fragmentů vysoce atomizované společnosti, jejíž rivalitní struktura a s ní spojená osamocenost jednotlivce byla poněkud zmírňována členstvím ve straně.

Hlavním znakem masového člověka není brutalita či primitivnost, nýbrž osamocení a nedostatek normálních sociálních vztahů. Masy vzešly z třídní společnosti národních států, jejichž trhliny byly zaplňovány nacionalistickým cítěním.

Masy nespojuje žádné vědomí společného zájmu, nemají vyhraněné třídní vědomí. Tito lidé nemohou být - vzhledem ke svému počtu či lhostejnosti či spojením obého – začleněni do žádného organizovaného útvaru založeného na společném zájmu, do politických stran, profesních organizací či odborů. Jsou potencionálně přítomni ve všech zemích a tvoří většinu oné obrovské části populace neutrálních, politicky indiferentních lidí, kteří nikdy nevstupují do politických stran a sotva kdy se účastní voleb. Masový člověk ztratil zájem o vlastní blaho: zdroj všech starostí a obav, které činí lidský život trudným a úzkostným. Pro masy je charakteristická nestálost a pohyblivost. Dělání změny pro změnu. Masy jsou nestálé a mají sklon k zapomínání.

Masy a lůza

Mentalita moderních totalitních vůdců se příliš neliší od někdejších mentality vůdců lůzy v devatenáctém století.

Ovšem lůza je oproti masám svolná k řešení problémů násilnou formou.

Je ochotna k fyzickému teroru. Cílem je vejít do dějin i za cenu destrukce. Jedná se o „subčást„ mas, vedlejší produkt vlády buržoazie.Masy sdílí s lůzou postavení mimo všechny společenské struktury a normální běžné politické zastoupení. Masy nepřebírají normy a postoje vládnoucí strany, na rozdíl od lůzy, která je přebírá, ačkoli ve zvrácené podobě. Masy odrážejí a určitým způsobem převracejí normy a postoje k veřejným záležitostem všech tříd. Normy „masového člověka“ byly utvářeny nejen specifickou třídou, k níž kdysi náležely, ale především všeprostupujícími vlivy a přesvědčeními tiše a nevědomě sdílenými všemi společenskými třídami. Nejnadanější moderní vůdci mas vyšli spíše z lůzy než z mas. Kmenový nacionalismus či buřičský nihilismus není pro masy příznačný a není užitečný ani z ideologického hlediska, tak jako je tomu u lůzy.

Lůza a elita

Totalitní hnutí přitahují elitu, nikoli jen deklasované živly ve společnosti. Poválečná elita toužila „ztratit své já“ a měla mocný odpor vůči všem existujícím normám, veškerým autoritám. Jestliže si ještě uchovali vzpomínky na „zlatý věk jistoty“, pamatovali si také, že jej nenáviděli a že jejich nadšení po vypuknutí první světové války bylo autentické. Elita šla do války s rozjitřenou nadějí, že vše, co znala, celé kultura, celý její životní způsob, bude ve válce nenávratně rozmetána a zničena. Nespokojenost elity prozrazuje znechucení ve společnosti prodchnuté ideologií a morálními hodnotami buržoazie. Hlavním přáním bylo, aby se celý tento svět falešného nebezpečí, falešné kultury a falešného života zhroutil. Byly tak zastíněny předešlé pokusy o „transformaci hodnot“ /např. Nietzsche/. Válka byla chápána jako velká předehra k rozpadu systému tříd a jejich proměnu v masy. Elita se toužila rozplynout v mase. Již Bakunin: Já nechci být já, já chci být my.

Tato frontová generace měla naprosto antihumanistické, protiliberální, protikulturní a protiindividualistické sklony. Násilí, moc, krutost byly pro ně nejvyššími ctnostmi, pro lidi, kteří ztratili nenávratně své místo ve světě a byli příliš hrdí na to, aby toužili po nějaké teorii moci, jež by je vrátila bezpečně zpět. Oproti ideologům devatenáctého století je tato generace více autentická a zaujatá. Byla totiž hlouběji zasažena bídou, dezorientována a dotčena pokrytectvím. Toužili po dobrovolném splynutí s nadlidskými ničivými silami, v němž hledali záchranu před alternativou samotné identifikace s předem stanovenými funkcemi ve společnosti .

Aktivismus totalitních hnutí, jejich upřednostňování terorismu před všemi ostatními formami politické činnosti, přitahoval intelektuální elitu stejně jako lůzu právě proto, že tento terorismus byl tolik odlišný od terorismu dřívějších revolučních společností. Přitažlivost spočívala v tom, že se tato politika stala určitým druhem filosofie, sloužící k vyjádření frustrace, odporu a slepé nenávisti.

Je zde však rozdíl mezi lůzou a elitou. Lůza s nadšením přijímala idolatrii rozšířenou v posledním stádiu buržoazního světa, elita má naopak odpor ke géniům a její touha po anonymitě byly výrazem ducha, jejž nemohly masy ani lůza pochopit. Dočasné spojenectví lůzy a elity spočívalo na rozkoši, s níž elita sledovala, jak lůza rozbíjí svět počestné a ctihodné společnosti. Frontová generace postrádala smysl pro realitu, byla zvráceně odosobněná, obě vlastnosti nápadně připomínají fiktivní svět a ztrátu zájmu o sebe sama, tolik příznačné pro masy. Velkou šancí totalitních hnutí bylo a předpokladem dočasného spojenectví mezi intelektuální elitou a lůzou bylo, že jejich problémy se staly totožnými a zvěstovaly problémy a mentalitu mas. Znepokojivé spojenectví mezi lůzou a elitou a podivné sblížení jejich aspirací bylo dáno zkušeností, že obě tyto vrstvy byly jako první vyloučeny ze struktury národního státu a systému třídní společnosti. Našly jeden druhého tak snadno, byť jen na omezenou dobu, protože obě skupiny vytušily, že ztělesňují úděl doby, že za nimi půjdou nekonečné masy, že se k nim dříve či později může připojit většina evropských národů, ochotných – jak se domnívaly – provést revoluci.

Ukázalo se, že se obě tyto skupiny mýlily. Lůza, podsvětí buržoazie, doufala, že jí masy dopomohou k moci, poskytnou jí podporu. Brzy se však ukázalo – po nástupu totalitních hnutí k moci – že by tato iniciativa mohla představovat pouze ohrožení projektu totálního ovládání člověka. Ukázalo se , že brutalita není vlastní jen lůze, že ji lze snadno naučit a masy tak představovaly mnohem lepší materiál. Masový člověk byl ideální pro ty největší zločiny.

Seminární práce

Fašismus – jeho příčiny a projevy