Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy




























Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

Mnichovský diktát, Druhá republika, Protektorát Čechy a Morava, Uzavření škol - 17. listopad 1939

OBSAH

Mnichovský diktát, Druhá republika, Protektorát Čechy a Morava, Uzavření škol - 17. listopad 1939

1. Mnichovský diktát2

2. Druhá republika3

3. Protektorát Čechy a Morava4

4. Uzavření škol - 17. listopad 19395

5. Odboj5

6. Atentát na Reinharda Heydricha6

7. Exilová vláda9



8. Rasová nesnášenlivost10

9. Slovenské národní povstání11

10. Pražské povstání11

11. Košický vládní program12

12. Kdo byl kdo13

Použitá literatura24

Obrazová příloha25

1. Mnichovský diktát

V lednu 1933 se dostali v Německu k moci nacisté. Mezi německou menšinou v Československu začaly sílit nacionalistické tendence. Provokativní a protistátní akce přiměly vládu k vydání zákona o zákazu činnosti a rozpuštění politických stran. Byla zakázána Německá nacionální strana a Německá nacionálně socialistická strana dělnická, která byla v této době přímým nástrojem Hitlerovy politiky v Československu. Obě strany se formálně rozešly, ale na jejich základě se okamžitě vytvořila Sudetoněmecká vlastenecká fronta (Sudetendeutsche Heimatfront), která se v dubnu 1934 přeměnila v Sudetoněmeckou stranu (Sudetendeutsche Partei). Do jejího čela byl postaven bývalý učitel tělocviku v Liberci a pracovník v německém tělovýchovném hnutí Konrád Henlein (1898-1945).

Moc této strany rostla. V parlamentních volbách v roce 1935 získala absolutní převahu v řadách německých voličů a stala se vůbec nejsilnější politickou stranou v Československu. Jedině procedurální pravidla při přidělování mandátů umožnila agrární straně získat větší počet míst v parlamentu a udržet si úřad předsedy československé vlády. Po složitých jednáních byl také na místo prezidenta prosazen Edvard Beneš, kterého podpořil i odstupující Masaryk. Stále častěji se jevila potřeba soustředit všechny síly na ochranu demokracie.

Již v průběhu roku 1937 se množily náznaky, že se Československo dostává na mezinárodním fóru stále více do izolace.Velmoci, které zajišťovaly stabilitu střední Evropy, ponechávaly stále větší prostor expanzivní politice nacistického Německa. Tuto skutečnost plně potvrdila anexe Rakouska v březnu 1938. No a na řadě bylo Československo. Nacistická politika usilovala o nabourání republiky zevnitř. Záminkou se stala obrana zájmů sudetských Němců ohrožených útlakem z české strany. Vláda jednala s Henleinovou stranou a vycházela vstříc stupňujícím se požadavkům. Ty však v závěrečných fázích přesahovaly přijatelné meze. Proti snahám o dohodu stál požadavek henleinovců o připojení Sudet k Německu - heim ins Reich.

Rozhodujícím problémem byla organizace obrany proti přímému vojenskému napadení. Vláda i prezident Beneš vycházeli z představy, že se republika bude bránit ve spojení s Francií a za účasti Velké Británie; na francouzské vystoupení byla vázána i pomoc SSSR podle československo-sovětské smlouvy z roku 1935. Vyloučena byla možnost vést lokální válku, stejně jako výlučně jen za pomoci Sovětského svazu. Tato koncepce ponechávala republiku v rukou západních mocností. Prohlubovala se závislost na jejich stanovisku a navíc jim umožňovala vyvíjet na Československo nátlak. Zcela otevřeně se to projevilo v případě zprostředkovatelské mise lorda Runcimana na přelomu srpna a počátkem září 1938 a zvláště pak v ultimátu britské a francouzské vlády z 19. září, v němž byl již vysloven požadavek odstoupení pohraničních území Československa Německu. V případě nesplnění velmoci odmítaly poskytnout Československu vojenskou pomoc.

Anglo-francouzské ultimatum z 19. září 1938 vyvolalo obrovský odpor českého obyvatelstva. Pod tlakem veřejných protestů odstoupila Hodžova vláda. Nová vláda v čele s generálem Janem Syrovým (1888-1970), po neúspěšném jednání britského premiéra N. Chamberlaina s Hitlerem v Godesbergu, vyhlásila 23. září se souhlasem Velké Británie a Francie mobilizaci armády a nařídila obsadit pohraniční opevnění. Pod hrozbou německé agrese a rozpoutání války se 29. září sešla v Mnichově konference, na níž byla uzavřena bez účasti Československa dohoda mezi A. Hitlerem, vůdcem italských fašistů B. Mussolinim, britským premiérem N. Chamberlainem a francouzským premiérem F. Daladierem o odstoupení pohraničních oblastí českých zemí Německu. Znamenalo to porušení suverenity a územní integrity československého státu. Československá vláda spolu s prezidentem E. Benešem se po zvážení mezinárodně politické a vojensko strategické situace diktátu 30. září podvolila. Mnichovským diktátem ztratilo Československo jakoukoli možnost obrany.

V prvních říjnových dnech muselo odstoupit rozsáhlá okrajová území Čech, Moravy a Slezska Německu. Vzápětí se přihlásili ultimativně s nároky další sousedé. Ochromené Československo muselo vyhovět požadavku Polska a odstoupit mu Těšínsko a menší území na Oravě a na Spiši. Dále bylo Československo donuceno podrobit se tzv. vídeňské arbitráži z 2. listopadu 1938 a odevzdat rozsáhlé oblasti jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi Maďarsku. V důsledku těchto událostí ztratila republika 40 939 km2 s 5 milióny obyvatel, v nichž bylo 1 250 000 Čechů a Slováků. V odtržených územích byla značná část lehkého a potravinářského průmyslu, ložiska hnědého a částečně i černého uhlí. Došlo k úbytku úrodné půdy, nová hraniční čára přerušovala na několika místech významné komunikace, byly omezeny možnosti zahraničního obchodu. Všechny tyto změny znamenaly porušení mezinárodního práva a z hlediska československého práva byly protiústavní. Národní shromáždění, které bylo v tomto ohledu jediným kompetentním orgánem, tyto územní změny nikdy neschválilo. Pád demokratického Československa byl první etapou v boji o osud demokracie v Evropě.

2. Druhá republika

Došlo k reorganizaci vlády. 5. října 1938 abdikoval prezident Beneš. Zatímco politici v Čechách diskutovali, kdo se stane Benešovým nástupcem, Hlinkova slovenská ľudová strana přijala už 6. října v Žilině Manifest slovenského národa, v němž vyhlásila autonomii Slovenska. K této iniciativě, která v Praze prakticky nenarazila na odpor, se přidaly i ostatní slovenské politické strany. Předsedou autonomní vlády se stal nástupce A. Hlinky v čele ľudové strany - dr. Jozef Tiso.

22. listopadu odhlasovalo Národní shromáždění ČSR nový název státu: Česko-Slovensko, a přijalo zákon o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi (pod nátlakem Německa, Itálie a Maďarska připojena vídeňskou arbitráží z 2. listopadu k Maďarsku). O osm dní později byl zvolen prezidentem republiky dosavadní prezident nejvyššího soudu dr. Emil Hácha. Ten pak jmenoval novou vládu v čele s Rudolfem Beranem.

Změny se dotkly především politických stran: KSČ byla rozpuštěna a většina ostatních stran se spojila do Strany národní jednoty pod vedením agrárníků. Sociální demokraté, levicové křídlo národních socialistů, sokolové, legionáři a většina inteligence se sdružila do Národní strany práce.

V polovině prosince zvláštní zákon značně potlačil roli parlamentu, přesto však v žádném případě nelze hovořit o nějaké diktatuře. Přinejmenším už proto, že se tu nenašla žádná dostatečně výrazná osobnost, která by měla potřebné schopnosti a snad i ambice. Byla to doba, kdy se mravně otřesený národ nedokázal vzpamatovat z hořkého zklamání a rázně se postavit různým demagogům, kteří využili vhodného okamžiku k útoku proti slušnosti. Byl uštván velký spisovatel a člověk Karel Čapek. Také Voskovec a Werich museli zavřít své divadlo, neboť v jejich případě byl na českou vládu činěn z Německa nevybíravý nátlak.

Všechna dobrá vůle, ústupky i snaha česko-slovenské vlády o korektní vztahy se sousedním Německem byly marné. Všechny dosavadní Hitlerovi sliby, všechna jednání byly jen komedií na oklamání světové veřejnosti. V Hitlerových plánech nebylo pro okleštěnou a bezmocnou ČSR místo.

V této těžké situaci vycítili svou příležitost slovenští nacionalisté. Odtržení se stalo bodem jedna. 10. března ještě prezident Hácha vyhlásil na Slovensku stanné právo a sesadil Hlinkovu vládu. Moc převzala československá armáda. ČSR se už však zachránit nedala.

3. Protektorát Čechy a Morava

14. března 1939 vyhlásil slovenský sněm nezávislou Slovenskou republiku. Byla to černá zrada na Československu, které po roce 1918 zachránilo Slováky před pomaďarštěním, ale také vyvrcholení snah Slováků o národní a státní nezávislost a svrchovanost.

V Berlíně se v noci ze 14. na 15. březen naplňoval osud českého národa. Prezident Hácha tu byl Hitlerem a Göringem hrubým násilím nucen k podpisu potupné smlouvy. Vyhrožovali mu, že když nepodepíše, bude Praha bombardována německými letadly, a bude-li německé armádě, která následující ráno překročí hranice, kladen odpor, má rozkaz obyvatelstvo zmasakrovat. Zlomený Hácha nakonec výhružkám podlehl a souhlasil s tím, že vůdce převezme český národ „pod svou ochranu“. Zodpovědnost za tento čin vzal prezident Hácha plně na sebe a nechal ze „smlouvy“ vyškrtnout větu, že tak činí po dohodě s českou vládou.

15. března překročily německé jednotky hranice. Vítal je pláč a zaťaté pěsti, ale i nadšené německé obyvatelstvo. Již v 9 hodin ráno dorazila vojska na Pražský hrad, kam večer přijel i samotný Hitler. Aby se do Prahy dostal dřív než Hácha, nechali Němci zvláštní vlak s prezidentem bloudit celý den po německých tratích. Když pak unavený a zmatený Hácha vystupoval v Praze na nádraží z vlaku, vítala jej už čestná četa německé armády.

Na druhý den byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava (Protektorat Böhmen und Mähren) jako součást velkoněmecké říše.

Prvním říšským protektorem se stal Konstantin von Neurath, německý diplomat staré školy, známý i v mezinárodních kruzích. Druhým mužem protektorátu, tzv. státním tajemníkem, jmenoval Hitler Karla Hermanna Franka, bývalého sudetského knihkupce, známého svou fanatickou nenávistí ke všemu českému. Protektorát byl ostatně pro Němce pouze dočasným řešením.

Státní prezident dr. Emil Hácha byl především tragickou postavou. Starého a nemocného muže, mj. velkého ctitele anglosaské kultury, postavil osud na místo, po němž netoužil a které bylo nad jeho síly (jako prezident Nejvyššího správního soudu se stal vlastně po abdikaci Beneše jediným kandidátem). Po osvobození byl zatčen pro kolaboraci, aniž se dočkal soudu, zemřel. S odstupem času je zřejmé, že Hácha měl jen dvě možnosti - buď odejít a uvolnit místo někomu jinému, pravděpodobně horšímu, anebo nést břímě odpovědnosti s jediným možným úkolem - stát se viditelným symbolem provinění mnoha „viníků“ a zároveň jejich poválečnou obětí.

Prezident Hácha vskutku pod brutálním nátlakem podepsal v Berlíně souhlas s německou okupací. Je paradoxem, že mu to ze svého bezpečného exilu vyčetl právě Beneš, prezident, který vydal bez boje pohraniční pevnosti a rozsáhlá území, odzbrojil skvělou a odhodlanou armádu a sám kapituloval před nátlakem. A stejně tomu bylo i u komunistických kritiků, kteří po uchopení moci zcela podřídili svou zemi diktátu Moskvy. Stejnou, spíše však větší, vinu jako Hácha a mnohdy s velmi drastickými důsledky pro osudy našeho státu, nesou i všichni další prezidenti od Beneše až po Husáka. Ti všichni navíc o prezidentský úřad velice usilovali, kdežto Hácha nikdy žádné mocenské ambice neměl a bral svůj úděl jako osudovou povinnost.

V prvních týdnech okupace se ještě stovky lidí pokusily o odchod do exilu. Ti, kteří měli štěstí, se po strastiplné pouti přes Slovensko, Polsko nebo Maďarsko dostali na Západ či na Východ. Mnozí z nich ve Francii, později v Anglii a až v roce 1941 i v SSSR vstupovali do tvořících se zahraničních vojenských jednotek.

První viditelnou změnu přineslo převedení směru jízdy dopravních prostředků. V ČSR se na rozdíl od Německa jezdilo vlevo. Brzy se však přestalo jezdit vůbec. Benzín byl přísně na příděl, mnohá auta byla zabavena. Ten, kdo měl k jízdě povolení - například lékaři - musel jezdit na dřevoplyn. Změnila se i tvář měst. Kromě německo-českých nápisů se objevovala také úplně nová jména ulic. Zmizely názvy připomínající legionářské tradice, jména význačných představitelů států, se kterými bylo Německo ve válečném stavu. Němčina se rozmáhala také v protektorátních úřadech. Úředníci museli povinně skládat zkoušku z němčiny a kdo neobstál, tomu hrozilo snížení platu.

Spolu s republikou spadla okupantům do klína i značná vojenská kořist. Československá armáda patřila k nejlépe vyzbrojeným v Evropě. Vyspělý průmysl se brzy začal přizpůsobovat výrobě pro válku. Okupace silně zasáhla i do ekonomiky státu. Německý kapitál postupně ovládl české banky a nadiktovaný úřední kurs 10 Kč za 1 říšskou marku znamenal úplné znehodnocení měny.

4. Uzavření škol - 17. listopad 1939

 

28. října 1939 přivedla vzpomínka na vznik Československa český národ do ulic. Největší demonstrace k hořkému výročí 28. října probíhaly tradičně v Praze. Okupanti zakročili tvrdě, padly i výstřely. Mladý dělník V. Sedláček zemřel na místě, dalších pět osob - mezi nimi i student medicíny Jan Opletal - bylo těžce zraněno.

Je pozoruhodné, že Opletal nebyl zasažen kulkou zakročujících policejních či vojenských oddílů, ale postřelil ho agent v civilu, z malé vzdálenosti a zřejmě úmyslně právě jeho. Jan Opletal zranění podlehl a jeho pohřeb 15. listopadu přerostl v národní manifestaci. Pro okupanty se stal vítanou záminkou k drastickému zásahu proti studentům a českým vysokým školám. Už v noci ze 16. na 17. listopad gestapo zatklo a bez soudu popravilo devět studentských předáků. Po rozsáhlých raziích na pražských a brněnských kolejích bylo odvlečeno 1200 českých studentů do koncentračního tábora Sachsenhausen. Dnem 17. listopadu byly uzavřeny všechny české vysoké školy (údajně na tři roky, ale ve skutečnosti neměly být otevřeny už nikdy a také až do konce okupace otevřeny nebyly) a jejich majetek zkonfiskován. Univerzitní budovy i ústavy byly většinou převzaty německou univerzitou, ale například do budovy právnické fakulty se nastěhovalo SS. Profesoři a docenti z uzavřených škol byli zařazeni na školy nižšího stupně nebo do průmyslu.

Ke konci války odvezli němci z Prahy dokonce i stará univerzitní privilegia a insignie včetně části archívu. Tyto neocenitelné památky se většinou dodnes nenašly.

Od uzavření českých vysokých škol působily na území protektorátu už jen německé školy. Nejvýznamnější z nich, pražská německá univerzita, byla v té době už plně podrobena nacistickému duchu. Přednášely se tam i takové předměty jako národní nebo rasová biologie.

Ač se často psávaly legendy o pronásledovaných dělnících a komunistech, byla to hlavně česká inteligence, kterou nacisté nejvíc nenáviděli. V době okupace utrpěla nejkrutější ztráty. Vždyť jen z akademické obce pražské Karlovy univerzity bylo popraveno nebo utýráno 23 pedagogů a dalších 28 pedagogů a docentů bylo uvězněno.

5. Odboj

Hned po 15. březnu vzniká takzvané Politické ústředí (PÚ) reprezentující dřívější koalici politických stran. Politické ústředí udržovalo rádiové spojení s Benešem. Mnohem významnější byla vojenská organizace Obrana národa (ON), tvořená převážně bývalými důstojníky československé armády. Vybudovala síť ilegálních vojenských jednotek, které měly ve vhodném okamžiku vyvolat povstání. Velmi cenná byla její zpravodajská činnost. S Obranou národa úzce spolupracoval i předseda protektorátní vlády Alois Eliáš, později popravený nacisty.

K zajímavým epizodám, po půl století pak utajovaným, patří smrt jednoho z nejproslulejších kolaborantů novináře Lažnovského, který zemřel na recepci u ministerského předsedy Eliáše. Byl „otráven“ koncentrovanou kulturou tyfových bakterií, kterou mu vpašovali do obloženého chlebíčku.

Třetí velká ilegální organizace Petiční výbor „Věrni zůstaneme“ (PVVZ) sdružovala některé odboráře, intelektuály, sokoly, členy evangelických církví a další. Po roce 1940 se odboj částečně sjednotil v Ústředním vedení odboje domácího (ÚVOD), ale heydrichiáda mu zasadila těžkou ránu. Z celé organizace zůstaly jen trosky.

Význam domácího odbojového hnutí nemůžeme spatřovat v úspěších vojenského či sabotážního rázu. Těžiště leželo ve zpravodajské činnosti a v povzbuzování národního sebevědomí. Ilegální organizace udržovaly spojení se zahraničím, pomáhaly ohroženým osobám, vojákům i politikům přecházet do zahraničního odboje, ztěžovaly činnost kolaborantům, snažily se informovat českou veřejnost o skutečném stavu na frontách a také ji povzbudit formou ilegálních tiskovin, novin či letáků.

Masový teror, který nacisté rozpoutali po atentátu na Heydricha, prakticky zlikvidoval veškerý odboj. V roce 1943 byl zatčen i přední organizátor Vladimír Krajina. Jen změna situace na frontě mu zachránila život. Byl vězněn jako případná karta pro vyjednávání. Po válce měl jeho věhlas zastínit Julius Fučík, komunisty propagovaný národní hrdina.

Mezi další, kteří se výrazně podíleli na odboji, patří bezesporu proslulí Tři králové. Podplukovník Josef Balabán, štábní kapitán Václav Morávek a podplukovník Josef Mašín. Vedle mnoha dalších akcí tato trojice nejen naplánovala, ale dokonce uskutečnila atentát na Himmlera přímo v Berlíně. Jen shodou okolností - vlak přijel pro poruchu na jiné nádraží - mu v lednu 1941 druhý muž třetí říše unikl.

Tři králové také navázali spojení s nejvýznamnějším agentem československé tajné služby, proslulým A-54. Za tímto kódovým číslem se skrýval důstojník německé tajné služby (Abwehru) Paul Thümmel. Už před okupací poskytl neobyčejně cenné zprávy a ve své činnosti pokračoval i poté. Díky jeho zprávám znali například Beneš a Churchill - a jejich prostřednictvím i Moskva - přesné datum Hitlerova útoku na SSSR. Díky agentovi A-54 se však také podařilo zachránit před zátahem gestapa řadu českých vlastenců.

Tři králové se stali nepolapitelnými. Jejich úniky z nastražených pastí se staly legendou. Klec však jednou spadnout musela. Jako první padl do rukou nacistů v dubnu 1941 Josef Balabán. Byl popraven krátce po příchodu Heydricha do Prahy. V květnu 1941 Josef Mašín. Ten byl zastřelen na střelnici v Kobylisích za stanného práva po smrti Heydricha. Třetí král - Václav Morávek - byl 11. března 1942 obklíčen a v přestřelce zastřelen u Prašného mostu v Praze.

Je smutné, že právě osudy těchto tří mužů, podobně jako roli Vladimíra Krajiny, se komunistická propaganda snažila po dlouhá léta vymazat z naší historie.

6. Atentát na Reinharda Heydricha

V roce 1941byla v protektorátu Čechy a Morava velmi obtížná situace. Říšský protektor Konstantin von Neurath se snažil zachovávat aspoň zdání jakési pravomoci české vlády, a tak se začal Berlínu jevit jako příliš slabý. Byl tedy poslán na „zdravotní dovolenou“ a funkcí zastupujícího říšského protektora (Stellvertretenden Reichsprotektor) pověřil Hitler generála policie a SS obergruppenführera Reinharda Tristana Heydricha. Byl to fanatický nacista, neštítící se žádného zločinu, ale také neobyčejně schopný organizátor. Jeho úkol byl jednoznačný. Nejprve zajistit klidné, pracovité zázemí a poté připravit definitivní „řešení českého prostoru“ po vítězné válce.



Ihned po svém příjezdu 27. září vyhlásil Heydrich s účinností od příštího dne na území protektorátu stanné právo. To trvalo až do 20. ledna 1942. Již 27.9. byl zatčen předseda protektorátní vlády gen. A. Eliáš, odsouzen a později popraven za své kontakty s čs. emigrací i odbojem. Stovky českých lidí byly popraveny, tisíce zatčeny a odvlečeny do koncentračních táborů.

Nekomunistické odbojové organizace byly Heydrichovým terorem z valné části rozbity, jen některé rozvíjely i dále svou činnost. Mezi jinými především iniciativní skupina Morávkova. V srpnu 1941 žádal Morávek a jeho skupina naše londýnské vedení, aby poslalo do Čech parašutisty, kteří by pomáhali domácímu odboji a případně provedli i některé diverzní činy. V Londýně už dříve počítali s tím, že do protektorátu shodí parašutisty, kteří by vykonávali speciální úkoly. Jeden z prvních záznamů o parašutistech je z deníku ministra národní obrany v Londýně ze dne 30. dubna. „Došlo povolení od W. O. (War Office, britské ministerstvo války) vyslat do kurzu pro parašutisty 4 důstojníky a 5 poddůstojníků. Kurz započne 4. 5. 1941 a bude trvat 3 týdny. W. O. zamýšlí vycvičit důstojnický kádr pro parašutisty v síle cca 14 důstojníků a 22 poddůstojníků. V tom smyslu byl informován vel. brigády a plk. gšt. Moravec.“ Potom následovalo ještě několik kurzů. Výcvik probíhal ve Skotsku. Byl velmi tvrdý a vyčerpávající. Ve dne v noci cvičení, sebeobrana, teorie, střelba, potom seskoky.

Dne 28. 12. 1941 byly uskutečněny jedním letem tři operace, a to:

1. SILVER A - Bartoš, Valčík, Potůček

2. SILVER B - Zemek, Škacha

3. ANTROPOID - Kubiš, Gabčík

Letoun Halifax s posádkou F./L+. R. C. Hockeyho odstartoval ve 22,00 hod. Ve 2,24 vysazena východně od Plzně skupina ANTROPOID, letoun pokračoval dále na východ. Ve 2,27 seskakuje skupina SILVER A a o 29 sekund později skupina SILVER B. Uvedené časy jsou podle anglických hodin. Celý let trval 10,14 hod. Průměrná výška letu 10 000 stop, seskoky provedeny z 900 stop. Průměrná rychlost 187 mil/hod, při seskocích 120 mil/hod. Počasí: sevzáp. vítr, nad územím ČSR mlhavo, nízké mraky a sníh.

Skupina ANTROPOID, do které patřili Josef Gabčík (krycí jméno Zdeněk) a Jan Kubiš (krycí jméno Ota Navrátil), byla pověřena velice důležitým úkolem. Spáchat atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Byl krásný jarní den. Heydrich přistoupil k oknu svého zámku v Panenských Břežanech. Dole právě přijížděl velký tmavý mercedes-benz. Podíval se na náramkové hodinky. Ukazovaly něco po deváté. Zajde do pracovny a probírá se listinami. Vezme aktovku a vloží tam nějaké spisy. Už dávno měl být na Hradě, pak rovnou na letiště a směr Berlín. Konečně vyrazili. Je 10,00 hod. Dnes jede touto cestou do Prahy asi naposled. Vůdce minule naznačil, že ho chce nasadit jinde, snad ve Francii. Je 27. května.

Gabčík s Kubišem nastupují v Dejvicích do tramvaje. Už dávno věděli, co budou dělat. Znali každý krok. Tašky drželi v ruce, Gabčík měl baloňák, který si složil na klín. Na Žižkov je to ještě daleko, musí projet celým městem. Konečně jsou v garážích, berou si kola od pana Janečka. Musí ještě do Vysočan, k paní Khodlové. Včera byli u jejího bratra Jaroslava Smrže. Dnes s ním mají sraz. I s Valčíkem.

Jedou dál. Jednu stanici před zatáčkou v Kobilisích seskakují z kol. Čeká na ně Valčík. Opálka už čeká nahoře u zatáčky. Vše je jasné. Jakmile Heydrichovo auto bude přijíždět, Valčík dá zrcátkem signál. Pak už je to práce pro Gabčíka. Ještě není ani devět. Znovu nasedají na kola a dojíždějí do zatáčky. Je tu křižovatka; cesta, která vede od Panenských Břežan z mírného svahu, se rozděluje: vpravo dolů k Vltavě, kudy jezdí Heydrich, vlevo vede do Libně. Heydrich přijede shora a tady na té křižovatce zabočí vpravo. Zatáčka je ostrá. Šofér, který se blíží k zatáčce, do ní nevidí, protože kolem plotu roste křoví. A hlavně. Musí zpomalit.

Právě tady Gabčík s Kubišem zastavují. Jeden z nich se opře o sloupek, druhý si stoupne na okraj zatáčky. Jsou od sebe pár metrů. Gabčík si přehodí baloňák přes ruku a opatrně pod ním skládá automat. Zná to poslepu. Jen tráva, kterou měl v tašce kvůli náhodné kontrole, se mu plete mezi prsty. Kubiš drží aktovku. V ní bomby. Co kdyby něco selhalo. Gabčík je sice vynikající střelec, ale může se stát cokoliv. Heydrich taky může mít doprovod. To pak musí vyřídit on, Kubiš.

Minuty jsou k nevydržení. Je něco po desáté. Heydrich už tu měl dávno být. Co když zvolil jinou cestu?! Nebo se jen zdržel? Kubiš se ještě jednou přesvědčuje. Sáhne do tašky. Ano, jsou tam bomby. Gabčík zase promazal automat. Drží ho teď pod baloňákem, dlaně má vlhké a cítí, jak se mu po čele koulí kapička potu. Deset hodin dvacet minut. Přichází Opálka. Následuje krátký rozhovor. Vrací se na své místo.

Je 10,29 hod. Kubiš se dívá směrem k Valčíkovi. Ten se najednou odlepuje od zdi a v ruce se my zablýskne zrcátko. Už jede!

Od mostu z druhé strany přijíždí tramvaj. Bude tu spousta lidí. Teď už však nelze takhle uvažovat. Opálka přebíhá na opačnou stranu silnice, Kubiš je opřen o sloup, je deset hodin třicet, blíží se velký černý mercedes a v něm ... Heydrich. V tu chvíli skočí do jízdní dráhy Gabčík, odhodí plášť, v ruce automatickou pistoli, zamíří. Auto už je dva tři kroky před Gabčíkem, šofér civí na automat, svírá zoufale volant, není kam utéci - a v tom momentě Gabčík stiskne spoušť.

Nic. Ticho.

Mercedes si to šine dál. Heydrich sahá k pasu pro pistoli, bledý, oči upřené na toho člověka. Automat selhal. Teď je řada na Kubišovi. Po paměti sáhne do aktovky, prstem odjistí a hodí. Gabčík se budí ze svého ustrnutí, odhazuje nepotřebnou zbraň a dává se na útěk. Heydrich vstává ze sedadla a něco křičí. Bomba dopadá. Je deset hodin třicet jedna minut. Právě byl spáchán atentát na říšského protektora Reinharda Tristana Heydricha.

Parašutisté se dali na útěk. Heydrichův šofér Klein po nich začal střílet. Jeden sedl na kolo a ujížděl směrem k Libni, druhý zaběhl za roh jako do směru, odkud přijelo auto. Po přestřelce v řeznickém krámku se oba ztrácí.

Heydrich je odvezen s těžkým zraněním na Bulovku. Po prvním vyšetření od českého, službu konajícího, doktora, přichází doktor Dick. Poslal Heydricha na rentgen. Ten ukázal kus střepiny v ráně. Doktor Dick měl dojem, že se dá lokálním zákrokem odstranit. Další vyšetření však ukázalo, že to vypadá hůř. Bylo roztříštěno žebro, natržen hrudní koš, jedna střepina uvízla ve slezině. Také bránice byla protržená. Operace byla nezbytná. Heydrich chtěl operatéra z Berlína. To však nebylo možné. Zranění si vyžadovalo okamžité ošetření. Operaci nakonec provedli doktor Hohlbaum z tehdejší německé kliniky a již zmíněný doktor Dick. V břišní dutině byla krev, široce roztržená bránice, plíce poraněny nebyly, ale ve slezině, která byla roztříštěná, se nalezl úlomek bomby asi o velikosti 8 x 8 cm a větší kus plsti ze sedadla. Heydrich dostal sérum proti tetanu a sněti. Odvezen byl do pracovny doktora Dicka, která byla upravena jako pokoj. Celé patro se muselo vyklidit, na střechu dovezli kulomety a všude chodili po zuby ozbrojení SS. Heydricha dále ošetřovali prof. dr. Karl Gebhardt, osobní lékař Himmlera a Hitlerův lékař dr. Theodor Morrell. Snad 3. června hlásil Gebhardt Himmlerovi, že se Heydrichův zdravotní stav zlepšuje, teploty poklesly, v poledne si dokonce sedl sám na postel a začal obědvat. Právě tehdy nastal kolaps. Upadl do bezvědomý a už se neprobral. Druhého dne umírá. Psalo se 4. června 1942.

Nacisté se probrali z překvapení a začali jednat. Ve 12,15 telefonuje K. H. Frank zprávu o atentátu Hitlerovi. Ten pověřil Franka prozatímním vedením agendy říšského protektora. Nařídil okamžité pátrání po pachatelích a vypsání odměny 1 miliónu říšských marek. Pro výstrahu zatknout a popravit 10 000 podezřelých Čechů. Odpoledne vydává K. H. Frank výnos. Na dopadení pachatelů je vypsána odměna 10 miliónů korun (později zvýšeno na 20). Každý, kdo přechovává pachatele, poskytuje jim pomoc, anebo o nich má nějakou informaci, bude zastřelen s celou svou rodinou. Od 27. května 21. hodiny do 28. května 6. hodiny je civilnímu obyvatelstvu zakázáno vycházet z domu. Na tutéž dobu se uzavírají veškerá kina, hostince, divadla a zastavuje se veškerá veřejná doprava. Kdo se přesto na ulici objeví, bude zastřelen, nezůstane-li stát na první výzvu. Tím začalo jedno z nejkrvavějších údobí moderních českých dějin.

Parašutisté si našli úkryt v podzemní kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Nacisté tento kostel nazývali Karla Boromejského. Úkryt to nebyl špatný. Parašutisté se teoreticky mohli vrátit zpět do Anglie, alespoň se to tak plánovalo. Když se však celá situace posuzuje nyní, bylo to opravdu pouze teoreticky. V té době neexistovalo takové letadlo, které by bylo schopno přistát na provizorní ploše a mít dostatečnou zásobu paliva na cestu zpět.

K odhalení pachatelů vedla podlá zrada. Čech, výsadkář Karel Čurda, narozený 10. října 1911, se dne 16. června 1942 přihlásil u zvláštní vyšetřovací komise státní policie v Praze. Identifikoval aktovku, kterou pachatelé zanechali na místě činu, vyslovil jména Josefa Gabčíka a Jana Kubiše a prozradil, mu známou, síť úkrytů. O kostele však Čurda nic nevěděl. Jak tedy gestapo na tento důmyslný úkryt přišlo? Čurda udal síť úkrytů. Tito lidé byli ihned zatčeni - a někdo patrně promluvil. Vždyť někteří věděli, kam se nosilo jídlo, líh a ostatní věci. Karel Čurda dostal bohatou odměnu a nový cestovní pas (tehdy už změnil své jméno na Karl Jerhot).

„Akce kostel“ se zúčastnilo, podle záznamů, 19 důstojníků, 740 poddůstojníků a mužstva. Krátce po třetí hodině ráno dne 18. června 1942 přišel rozkaz, že ve 3,45 mají být připraveny oddíly zbraní SS v Norimberské (dnes Pařížské) ulici. Přesně ve 4,10 dorazila motorová vozidla. Ve 4,15 hod. se kordón uzavřel. Asi o 10 minut později vstoupili do zadní chodby gestapáci v čele s Pannwitzem a s nimi i tlumočník. Komando bylo napadeno střelbou z galérie a kůru kostela. Po několik hodin se podnikaly marné pokusy zmocniti se zaživa protivníků, z nichž se tři na galérii za velkými sloupy dobře opevnili a čtyři byli uzavřeni v katakombách kostela. Odpor byl zlomen údernou silou SS, strojními pistolemi a ručními granáty. Pět agentů bylo nalezeno již mrtvých, dva, mezi nimi i Kubiš (jež hodil pumu), ještě po krátkou dobu žili, ale nenabyli již vědomí.

Heydrichův nástupce Kurt Daluege rozpoutal v zemi zběsilý teror. Byly popraveny tisíce Čechů, vyhlazeny Lidice a Ležáky. Ve čtvrtek 3. 9. 1942 se konal i soud nad kaplanem dr. Vladimírem Petříkem, farářem Václavem Čiklem, předsedou sboru starších církve pravoslavné Janem Sonnevendem a biskupem Gorazdem, občanským jménem Matějem Pavlíkem ... Další popravy. Byla to šílená msta.

Trvalo to mnoho hodin než leželi všichni mrtví na chodníku před cyrilometodějským kostelem. Nechť si lidé příštích pokolení pamatují jména těchto hrdinů: Jan Kubiš, Josef Gabčík, Josef Valčík, Adolf Opálka, Jaroslav Švarc, Jan Hrubý a Josef Bublík. Spojila je smrt. Ta také spojila i jejich pomocníky: rodinu „tety“ Moravcové, Zelenky-Hajského, rodinu Khodlovu, Piskáčkovu, Novákovu, Fafkovu, Svatošovu, Vojtíškovu ... O stovkách dalších neznáme často podrobnosti, jen víme, že je poslali v transportu z Terezína do Mauthausenu.

7. Exilová vláda

Situace ani po vypuknutí války nebyla pro náš exil jednoduchá. Velmoci trvaly na platnosti Mnichova. Ale v listopadu 1939 byl v Paříži ustanoven Československý národní výbor a oficiálně uznán vládou Francie. V prosinci pak uznala výbor i britská vláda. Po porážce Francie přesídlil Výbor do Londýna, kde byl 9. července 1940 přetvořen v exilovou vládu.

Beneš musel nejprve svést tuhý boj se svými politickými odpůrci (mimo jiné s bývalým premiérem Milanem Hodžou), aby stanul v čele zahraniční reprezentace. Spolu s exilovou vládou (ministrem v ní byl i Jan Masaryk) a Státní radou, která nahrazovala parlament, pak řídil odboj.

Nenápadným, ale o to užitečnějším sloupem exilové vlády byla československá tajná služba, kterou její šéf plukovník František Moravec včas převedl před okupací za hranice. Její výsledky byly natolik významné, že dodávaly našemu exilu značnou prestiž jako platnému spojenci.

Prezident Beneš trpěl zřejmě silnými obavami, že bude po návratu vystaven kritice za mnichovskou kapitulaci a jeho setrvání v úřadu bude ohroženo. Vůči svým západním spojencům do určité míry zahořkl - nemohl jim odpustit mnichovský diktát a zapomínal, že v čele západních demokracií teď stali zcela jiní politici. (Churchill vystoupil už v roce 1938 s plamennou řečí proti Mnichovu.) Benešovi cit navíc vcelku dobře radil, že role velkého „slovanského bratra“ po válce silně vzroste. Neodhadl však skutečné úmysly Stalina a pro posílení vlastní pozice byl ochoten zříci se i mnohých demokratických zásad. Začal nesmlouvavě likvidovat své bývalé politické protivníky - zejména z nejsilnější agrární strany - a snažil se za každou cenu získat přízeň komunistů, jejichž kritiky se nejvíc obával. Přitom komunisté od vzniku ČSR hlásali právo všech národů na sebeurčení až do odtržení a podle této logiky bylo odtržení Sudet v pořádku.

Navíc přes rozpaky západních spojenců a varování zejména britské vlády odletěl v prosinci 1943 do Moskvy. Zde také podepsal československo-sovětskou smlouvu o přátelství a poválečné spolupráci. Dosáhl sice uznání „předválečných“ hranic ČSR, ale za slib odstoupení Podkarpatské Rusi a zejména za cenu ústupků komunistickým požadavkům. S KSČ se dohodl i na vytvoření Národní fronty, která v českých zemích povolovala činnost jen tří socialistických stran a strany lidové a fakticky likvidovala celou pravici a většinu stran středu (zákaz postihl nejsilnější agrární stranu, ale i národní demokraty, živnostníky a další). Byl to postoj z hlediska demokracie neospravedlnitelný a doplatil na něj záhy i sám Beneš.

8. Rasová nesnášenlivost

Jestliže pro české obyvatelstvo nastaly těžké časy, pak pro spoluobčany židovského původu znamenala okupace nevýslovnou tragédii. V patách za německou armádou vstoupilo na naše území i komando Adolfa Eichmanna s úkolem „vyřešit“ židovskou otázku.

Na území protektorátu začaly platit zločinné (tzv. norimberské) zákony o rasovém původu. Každý plnoletý příslušník protektorátu si musel opatřit výpis z matrik, kterými dokládal, že tři generace jeho předků nebyly židovského původu. Pokud toto osvědčení neměl - přestal být člověkem.

Od června 1939 museli všichni Židé v protektorátu nosit na veřejnosti hvězdu Davidovu. A naopak nesměli vycházet z domu po osmé hodině večer, nesměli si najmout byt, bydlet mohli jen v podnájmech. Byly jim zapovězeny vinárny, hostince, biografy, divadla, koncerty. Neměli povolen vstup do městských parků, v tramvaji směli používat jen poslední vlečný vůz. Nakupovat v obchodech jim bylo povoleno pouze mezi 11. a 13. a 15. a 17. hodinou. Bylo jim zakázáno bez povolení policie opustit hranice města, ve kterém byli přihlášeni k pobytu. Nesměli chodit do školy, sňatky mezi Židy a ostatními občany byly přísně zapovězeny.

První transport do Terezína odjel z Prahy 24. listopadu 1941. Podmínky v Terezíně byly kruté, ale bylo to jen předehra k hrůzám, které se vymykají představivosti normálního člověka. Z Terezína putovali většinou do vyhlazovacích táborů, především do Osvětimi. Tady, na proslulé vykládací rampě, rozděloval lékař SS přivážené vězně na ty, kteří pochodovali rovnou do plynových komor a na ty, kteří mohli ještě pracovat a prodloužit si tak život o pár týdnů či měsíců.

Z přibližně 118 000 Židů žijících na území Čech a Moravy před rokem 1939 se asi 26 000 podařilo emigrovat do zahraničí. 87 000 jich zahynulo. Z koncentračních táborů se jich vrátilo necelých 6 000. Celkem zahynulo v německých táborech smrti okolo 6 miliónů Židů. Takový byl výsledek nacionalismu a antisemitismu, ideologií nenávisti k lidem pro jejich národní nebo rasový původ.

9. Slovenské národní povstání

V prosinci 1943 bylo už zřejmé, že německý satelit - Slovenská republika - nevsadila na správnou kartu. V důsledku toho opoziční síly na Slovensku mohly počítat s poměrně silnou podporou odporu a přikročit k formování skutečně aktivního odboje v čele s ilegální Slovenskou národní radou (SNR). V dubnu následujícího roku pověřila SNR zkušeného důstojníka Jána Goliána vedením přípravy ozbrojeného povstání. Volbu Goliána akceptovala i londýnská vláda, která ho jmenovala velitelem Vojenského ústředí.

Jedním z nejdůležitějších úkolů povstání mělo být otevření karpatských průsmyků, aby tudy mohla Sovětská armáda rozvinout své operace na Slovensku. Na stále sílící partyzánskou činnost však reagovala Tisova vláda vyhlášením stanného práva a 28. srpna dokonce přizvala nacistické jednotky.

Samostatnou kapitolu by si zasloužila nedostatečná pomoc SNP ze strany SSSR. která (stejně jako v případě varšavského povstání) je připisována strategickým záměrům Stalina: nejlepší síly „spojenců“ mají vykrvácet v boji s Němci a do popleněné a zubožené země pak slavně přijede Rudá armáda - osvoboditelka. Sověti ale mysleli na všechno, a tak znemožnili i pomoc západních Spojenců. Ti totiž povstání materiálně podporovali leteckým mostem z Itálie, ale SSSR si záhy vyhradil, že jde o jeho operační prostor a lety ustaly.

V krušných chvílích pro povstalce, 7. října 1944, přiletěl z Londýna generál Rudolf Viest, aby se ujal vedení odboje. Narozdíl od vládní delegace z Londýna, kterou vůdci povstalců ignorovali, byl přijat s respektem. Ovšem už 28. října musel vzhledem k neudržitelné vojenské situaci vydat rozkaz o přechodu k partyzánskému způsobu boje. Odpor pak pokračoval, i když pochopitelně v menším měřítku, až do příchodu Rudé armády a 1. československého armádního sboru. Oba velitelé Golián i Veist padli do rukou nacistům a byli za dodnes nevyjasněných okolností pravděpodobně popraveni.

Partyzánskému boji, který pokračoval alespoň lokálně, přinášelo oběti hlavně civilní obyvatelstvo. To bylo terorizováno Hlinkovými gardami.

SNP, ale především postup Rudé armády a československého armádního sboru osvobozující území ČSR od německých vojsk, ale i od gardistů a úřadů slovenského státu znamenaly konec Slovenské republiky.

10. Pražské povstání

Přípravy na povstání, ozbrojené vystoupení, probíhaly po několika liniích. Představovala je Česká národní rada (předseda prof. Albert Pražák), dále ilegální vojenské organizace Alex (gen. František Slunečko) a Bartoš (gen. Karel Kutlvašr, pplk. František Bürger), komunisté, partyzánské hnutí, Rada tří