Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy




























Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

Renesance

Renesance

Než-li opravdu přistoupíme k hodnocení vlastní životní úrovně tohoto stavu, je potřeba uvědomit si, co se pod pojmem renesance vlastně skrývá.

Pojem renesance jako takový pochází z francouzského slova „renaissance“, což ve volném překladu znamená obnovu či rozkvět. Jedná se o epochu materiálního, ideového a kulturního vývoje ve většině zemí západní a střední Evropy. Její datování není jednoduché – o jejích počátcích můžeme mluvit již v poslední čtvrtině 14. století v severoitalských republikách. Jejím základem byla vysoká úroveň rozvoje výroby, tj. ekonomická vyspělost určitých regionů a s tím související rozkvět trhu, jakož i dalších nových „peněžních“ oboru, např. bankovnictví. Do našich zemí Koruny České se dostala až mnohem později – v 1.polovině 16.století s nástupem prvního Habsburka Ferdinanda I. na český trůn. Jejími šiřiteli se stali umělci, myslitelé a také významní náboženští reformátoři ze západních zemí, ve kterých již renesance zapustila dříve své hluboké kořeny. Je charakterizována rozkvětem vědy, umění, architektury, literatury i řemeslné a raně kapitalistické výroby a techniky. Vyjadřovala zájmy nově vzniklé společenské vrstvy – progresivní buržoazie (obyvatelé měst bohatnoucí díky rozvoji obchodu a řemesel). S renesancí úzce souvisí i pojem humanismus. Pojem vychází z latinského „humanus“ = lidský a jedná se vlastně o jakýsi myšlenkový proud (či spíše soustavu názorů) uznávajících hodnotu člověka jako osobnosti, jeho právo na názorovou svobodu, rozvoj jeho sil a schopností. Posuzuje společenské instituce z hlediska blaha člověka a považuje zásady rovnosti, spravedlnosti a lidskosti za normy vztahů mezi lidmi. Humanismus se historicky vyvíjel od starověku (např. vyspělost starořecké antické společnosti – zejména svobodu projevu, tak důležité i v dnešních fungujících demokratických systémech), v renesanci se přeměnil v široké protifeudální hnutí, které pronikalo do všech oblastní duchovní kultury. To, že díky humanismu se středem pozornosti renesanční doby stal člověk, ovšem v žádném případě neznamená odklon od náboženství jako takového. Ovšem velmi pozitivně se projevuje v tzv. „reformačním hnutím“, zaměřeném na obrodu církevních institucí. Tolik k době jako takové.



Tím, že se člověk stal „mírou všech věcí“, se diametrálně změnil i životní styl jako takový. Řekla bych, že na první pohled to bylo patrné zejména v tom, že od čisté „užitkovosti“ středověkého bydlení se v renesanci projevuje v hojné míře i sklon zlepšit (resp. zpestřit) si život a bydlení i o věci, které nepatří mezi věci denní potřeby, ale spíše život a bydlení zkrášlují, zútulňují a zpohodlňují, a to i ve stavu středověkého měšťanstva.

Ještě než přejdu ke konkrétním příkladům, zastavím se jen krátce u typologie renesančního domu. Ta prakticky vychází z domu středověkého – v přízemí je velká místnost určená pro provozování živnosti (tzv. mázhaus), odkud se prochází do střední části domu, ve které je jednak schodiště vedoucí nahoru do patra, dále komora pro skladování různých věcí a také vstup do zadní částí pozemku, kterou je otevřený dvorek (mívala je většina domů). V patře se pak nacházejí obytné místnosti domu – hlavní obytná místnost s okny vedoucími do ulice a také ložnice nájemníků. Oproti středověku však renesanční dům doznává změn zejména v jeho vnějším výrazu. Původní gotické domy byly zakrývány výraznějšími štíty a zděnými atikami (někdy sjednoceny v celé frontě náměstí či ulice), které byly zdobeny štukem či sgrafity – podle movitosti majitele – nebo byly ponechány bez zdobení. Často se setkáváme také s podloubími. Vlastní místnosti byly mnohem více prosvětleny a zútulněny přesně v duchu myšlenek renesance. Běžnou součástí interiéru se stávají kachlová kamna, vedle různých lůžek, lavic, stolů a židlí jsou to truhly sloužící k ukládání šatů. Později bychom se mohli setkat se skříněmi. Stejně jako vzhled obydlí záviselo též jeho vybavení nábytkem a bytovými doplňky na finanční možnostech. Střední vrstva měšťanstva žila o poznání skromněji než nejbohatší vrstvy (v obydlích boháčů se často objevovaly skříně, křesla různých tvarů, sekretáře, příborníky, stěny byly velmi často zdobeny goblény). Zařízení také domácnosti bylo velmi prosté – stůl, židle, lavice, k ukládání běžných předmětů denní potřeby sloužily truhly (ale zdaleka ne tak bohatě zdobené a malované jako u vrstev nejbohatších), kuchyňské nádobí se skladovalo na policích.

Vlastní postavení ženy pak vyplývalo jednak z doby (II.pol. 16.stol a poč. 17.stol.) a také ze společenské vrstvy. Střední měšťanská vrstva, kterou rozumíme řemeslníky, obchodníky a jiné živnostníky, kteří nepatřili do absolutní špičky měšťanské buržoazie, patřila k vrstvám nejpočetnějším a v některých městech (např. i Praha) ovládala svým životním postojem veškeré měšťanstvo. Tento jev byl v případě Prahy tak nápadný, že se v české historiografii dokonce ujal až příliš radikálně formulovaný výklad, podle něhož pražští cechovní živnostníci měšťanskou vrstvu v myšlenkové rovině deformovali tím, že jí vtiskli vlastní přístup ke světu (resp. pohled na něj). Patricijové – nejbohatší kupci – velkoobchodníci a finančníci, i když byli ekonomicky jako jednotlivci silnější, představovali v pražském měšťanstvu vrstvu početně mnohem slabší, a tedy i méně vlivnou. 59575okt97qei6g

Postavení ženy bylo vlastně odrazem celé tehdejší společnosti, která byla i přes nesporně lidštější humanistický přístup k životu člověka stále silně patriarchální. Muž zastával stále roli živnostníka a živitele rodiny – jeho „polem působnosti“ byl mázhaus, kde vykonával svoji živnost, zatímco žena přebírala se vším všudy starosti o domácnost. To zhrnovalo nejen péči o kuchyň (což byla jedna z jejích hlavních každodenních starostí), ale i o výchovu dětí. Manžel většinou dokázal ze svého příjmu rodinu hmotně zabezpečit, ale už ne natolik, aby mohl ženě do domácnosti zjednat placenou pracovní sílu – ať už na pomoc do kuchyně nebo při výchově dětí, jak to bylo zvykem právě v bohatých patricijských měšťanských rodinách , kde se často nejednalo o pouhou pomoc, ale o kompletní převzetí povinností za tyto úkony. Ovšem postavení ženy středního stavu bylo takové, že tyto práce v patricijských rodinách nikdy nemohla vykonávat ona – vzhledem k finančnímu zajištění a vlastnímu rodinnému zázemí, to neměla ani zapotřebí. K takovéto práci byly najímány výhradně služky z těch nejnižších společenských vrstev.

Nedílnou součástí života ženy byla výchova dětí. Často to souviselo se stolováním – čas společného jídla byl vlastně ideální příležitostí pro výchovu dětí. Stolování bylo doslova obřadem, vedením dětí k řádu a disciplíně, respektu vůči rodičům. Tento „obřad“ nabýval na významu přímo úměrně se společenským postavením rodiny. Průběh takového jídla byl většinou poklidný a to bez rozdílu vrstvy – lidé neměli kam spěchat.

Výchova dětí se samozřejmě nesla v duchu ideálů humanismu. Lidé nejprve přijímali tento nový směr velmi pokorně až bázlivě – podstata tohoto směru vlastně tkvěla v jakési opozici proti středověké kultuře, proti neomylnosti universální církevní ideologii a proti zaslepené víře – proto byla změna životního stylu, za jejíž nositelku se střední měšťanské vrstvy považovali, velmi pozvolnou – vliv středověku (zejména církevních institucí) byl velmi silný a dlouhodobý (dá se říci, že lidé do té doby nic jiného nepoznali, protože odkaz antiky byl vzdálený a z ostatních částí západní Evropy k nám renesance pronikala jen pomalu.)



Postupem doby však docházelo k tomu, že lidé si význam „člověk ve středu pozornosti“ upravili podle svého, což vyvrcholilo na konci renesance, v době manýrismu, kdy střídmost a racionalitu vystřídalo vyloženě obžerství. Vůbec ve stravování jako takovém panovaly velké rozdíly. Např. zvěřina či některé druhy ryb byly považovány za vyloženě panská jídla, střední stav jedl mnohem střídměji. Na jeho zásobování se podílelo venkovské obyvatelstvo z přilehlého okolí (potraviny vyráběné z obilí, luštěnin, mléka, vajec, zeleniny – v pozdním období stoupala obliba sladkovodních rab chovaných za tímto účelem přímo v českých rybnících). ke575o9597qeei

Ovšem o tom, že žena byla pořád brána „až na druhém místě za mužem“ svědčí i fakt, že pokud bylo nutno pomoci muži se živností a muž si nemohl dovolit najmout další pracovní sílu (i když ve většině případů tak učinil), zastávala roli „neplaceného pomocníka“ žena, čímž jí ale nijak neubyly její starosti o domácnost. Postupně se to začalo týkat i dějí s tím, že i zde byla hierarchie rozdělena zcela jasně – dívky coby budoucí manželky a pečovatelky obstarávaly práce domácí, zatímco hoši coby příští dědicové otcovy živnosti pomáhali v dílně (resp. s obživou jako takovou).

Z postavení žen vyplývalo i to, že nemohly zastávat žádné významné funkce ve městské samosprávě (také proto, že neměly volební právo, které příslušelo pouze mužům – a to ještě zdaleka ne všem!) ani v jiných městských institucích – nemohly se tedy stát konšelkami ani rychtářkou, nemohly vést např. ani cechy (jejichž pozice byla velmi silná).

Pořád tedy převládá jakési pasivní postavení ženy, které je samozřejmě zlepšeno v závislosti na celkových změnách (příklon k humanismu jako takovému, což se ale týká i mužů) nebo závisí na tom, jak zrovna „šla“ ta která živnost, kterou jejich muž provozoval.

Sňatkem dospíval život ženy k společenskému i lidskému zenitu. Vdaná žena se povznášela nad všechny ženy neprovdané, získávala nejširší příležitosti, aby uplatnila své ambice a dokázala své schopnosti a ctnosti, ale při tom všem její společenský vzestup závisel na postavení manžela. Představa o společenském skoku ženy provdáním byla v českém prostředí tak silná, že ovládla pravidla společenského života, a pronikla dokonce i do usnesení moravského sněmu z roku 1620, v němž se předepisovalo, že provdané šlechtické dámy mají na společenských setkání sedět na čestnějších místech než ženy neprovdané.

Doporučení mužům – svou manželku milovat, nedopouštět její potupování a hanění, nedávat jí najevo opovržení, sdílet s ní jako přítel s přítelkyní své starosti, ale při tom všem nezapomenout, že žena je „nádoba mdlá“ a proto je nutné si od ní udržet odstup.

Žena nemá nárok na vzdělání – je jí doporučováno, aby se uplatňovala jen v těch povoláních, která jí odedávna vzhledem k její méněcennosti příslušela. Výběr byl malý a tradiční – domácí práce, péče o hospodářství, předení a tkaní látek.

Ženská krása byla odsuzována jako svod k hříšnému životu a muži, kteří si vybírali manželku hlavně pro její krásku, byli považování za pošetilce. Proto vše neměla žena doma chodit „ušoupaná a ukálená jako svině, rozprostovlaštěná jako příšera, odhalená i obnažená jako nevěstka“.

Kontrast mezi tak vysoce ceněnou krásou ducha a problematickou krásou tělesnou se odrazil i v odlišování ctností a nectností.

Seznam nectností byl neobyčejně obsažný – uváděla se vněm svárlivost, neposlušnost, nespolehlivost, nehospodárnost, hubatost, lenost, všetečnost, parádivost, nedostatečná úcta k manželovi a mnohé jiné. Nevrlá a svárlivá žena vyháněla muže z domu mezi kamarády z mokré čtvrti, nešetrná a nádherymilovná ho přiváděla na mizinu, nestydatá a cizoložná ničila jeho dobrou pověst a s ní i vyhlídky ve veřejném životě.

Rejstřík ženských ctností byl stejně málo originální – kromě pobožnosti, na niž byl kladen obzvláštní důraz, se mezi ně počítala přívětivost, absolutní úcta k manželovi, píle, hospodárnost, šetrnosti, ustavičná péče o domácnost a rodinu a samozřejmě také umírněnost ve všech osobních nárocích.

použitá literatura:

  • Toulky Českou minulostí III. (1994)

  • Dějiny evropské civilizace (1995)

  • Tisíciletý vývoj architektury (1989)

  • Dějiny Prahy I. (1997)

  • Ženy české renesance (1976)