Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy




























Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

Mikrobiologie - Možnosti nákazy člověka mikroorganismy při pracovním nebo rekreačním pobytu v přírodě 

 

Mikrobiologie - Možnosti nákazy člověka mikroorganismy při pracovním nebo rekreačním pobytu v přírodě 

 

 

1. Úvod2



2. Proces šíření nákaz2-5

3. Faktory zevního prostředí ovlivňující intenzitu procesu šíření nákazy

6-7

4. Možnosti nákaz arboviry – arbovirózy7

5. Klíšťová encefalitida 7-8

6. Lymeská borelióza8-9

7. Leptospirózy9

8. Tularémie9

Tabulky10

Výskyt lymské boreliózy v letech 1995 – 1999 v okrese Karviná

Výskyt leptospirózy v letech 1995 – 1999 v okrese Karviná

Výskyt klíšťové encefalitidy v roce 1999 v okrese Karviná 33153dni58ose6u

Přílohy

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

1. Úvod

Cílem této seminární práce je popis možných nákaz člověka v našem klimatickém pásmu při pobytu v přírodě. V seminární práci jsou nejdříve obecně popsány podmínky šíření nákaz a faktory ovlivňující tento proces. Dále jsou popsány čtyři druhy konkrétních nákaz, které jsou obecně nejznámější. V současné době je za nejzávažnější považován výskyt Lymeské boreliózy, proti které se nelze preventivně naočkovat (zatím neexistuje účinná očkovací látka).

 

1. Proces šíření nákaz

Proces šíření nákaz je podmíněn a) přítomností zdroje původce nákazy

b) uskutečněním přenosu původce nákazy

c) přítomností vnímavé populace

 

Ad a)Zdroj původce nákazy

Základní podmínkou pro proces šíření nákaz je zdroj původce nákazy. Tímto zdrojem je až na nepatrné výjimky lidský nebo zvířecí organismus. U člověka rozeznáváme dvě formy zdrojů nákazy, a to klinické případy onemocnění a nosiče. Nosiči jsou osoby, které přechovávají a vylučují infekční agens a které nemají zjevné příznaky onemocnění. Nosiči jsou zvláště nebezpeční proto, že oni sami a ani osoby, které s nimi přicházejí do styku si nejsou vědomi možnosti nákazy. Dalším zdrojem nákazy pro člověka jsou zvířata. Živočišné zdroje nákaz můžeme charakterizovat obdobně jako u lidí, tj. klinické případy onemocnění a nosiče. Nákazy přenosné za normálních podmínek na člověka se nazývají zoonózy. Výjimečně může být zdrojem nákazy také půda, zejména u mykotických agens.

 

Ad b)Přenos původce nákazy

Přenosem nákazy se rozumí přenos infekčního agens ze zdroje nákazy na vnímavého hostitele. Při přenosu infekčního agens ze zdroje nákazy na vnímavého hostitele se může uplatnit různý mechanismus.

 

 

 

 

 

 

Přenos přímý

Pro přímý přenos je charakteristická současná přítomnost zdrojů nákazy a vnímavého hostitele. Je to přímý a bezprostřední přenos infekčního agens z brány výstupu infikovaného jedince do vhodné brány vstupu nového hostitele. K takovému přenosu dochází při :

  • přímém kontaktu, jako doteku, polibku, sexuálním styku. Za formu přímého kontaktu považujeme i ty případy , kdy si člověk kontaminuje ruce výměty infikované osoby či zvířete a přenese si infekční agens na sliznici některé z bran vstupu. Kontaminace rukou hraje rozhodující úlohu především v přenosu střevních infekcí ;

  • kapénkovou infekcí, tj. přímým vmetením kapky obsahující infekční agens při kýchání, kašlání, plivání, zpěvu, mluvení na ústní, nosní sliznici či spojivku ;

  • pokousáním či poškrábáním zvířetem;

  • transplacentární přenos je zvláštním případem přímého přenosu pro některá agens jako např. virus zarděnek, Toxoplasma gondii, HIV, VHB žloutenka.

Přenos nepřímý

Pro nepřímý přenos je charakteristické, že se uskutečňuje nezávisle na přítomnosti zdroje nákazy a může být zprostředkován :

  • kontaminovanými předměty, jako jsou hračky, kapesníky, prádlo atd.;

  • vehikuly, např. vodou, potravinami, mlékem, ale i půdou;

  • injekčními jehlami a stříkačkami;

  • biologickými produkty, včetně séra a plazmy;

  • vektory, a to buď

    • mechanicky, tj. jednoduchým mechanickým přenosem infekčního agens kontaminovanými končetinami nebo sosákem členovců, popřípadě jejich výkaly. Tento způsob přenosu nevyžaduje , aby došlo ve vektoru k množení nebo dalšímu vývoji infekčního agens;

    • biologickým přenosem, kdy se některá infekční agens musí ve vektoru pomnožit nebo prodělat určitý vývojový cyklus dříve, než se může uskutečnit jeho přenos na nového hostitele. K přenosu může dojít slinou při pokousání členovci, regurgitací při sání nebo deponováním výmětů na kůži, které jsou později mikrotraumatem při škrábání vneseny do nového hostitele;

  • vzduchem, tj. přenosem aerosolů obsahujících infekční agens do vhodné brány vstupu, zpravidla dýchacího ústrojí. Představuje zvlášť těžce kontrolovatelný způsob přenosu.Při vzdušném přenosu rozeznáváme dále přenos

    • jádry kapek, což jsou rezidua menších kapek, která vznikla po odpaření tekutiny z kapek vymrštěných z infikovaného hostitele;

    • prachem, tj. vzduchem zvířenými partikulami půdy nebo částicemi nečistot z prádla, steliva anebo podlah .

 

 

 

Má-li infekční agens infikovat vnímavého hostitele, pak musí proniknout do buněk tzv. vstupními branami infekce. Vstupními branami infekce jsou:

Kůže - představuje přirozenou bariéru vůči mikroorganismům. Vstupní branou infekce se stává při narušení její kontinuity, např. pokousání, poškrábání zvířetem.

Respirační ústrojí – inhalační cestou proniká velká část vdechnutých mikroorganismů nosními průduchy. Řasinkový epitel nosní sliznice je přemisťuje do faryngu, odkud jsou většinou buď spolknuty nebo mohou být nalezeny ve slinách. Usnadnění infekce je často umožňováno tím, že některé mikroorganismy mají schopnost přímo potlačovat aktivitu řasinek.

Alimentární ústrojí – představuje jednu z nejčastějších bran vstupu nákazy. Významnou úlohu zde hrají kontaminované potraviny a voda.

Urogenitální ústrojí – přichází do úvahy především u sexuálně přenosných onemocnění.

Spojivka – se stává vstupní branou infekce v těch případech, kdy drobná poranění vedou k narušení účinného čistícího mechanismu sekretu slzných žlázek. Spojivka je spíše infikována mechanickým zanesením mikroorganismů ( ruce,ručníky) než vzdušným přenosem.

Brány výstupu infekce ze zdroje nákazy mohou být stejné jako brány vstupní, často však bývají rozdílné. Příkladem první možnosti je většina infekcí respiračního ústrojí, příkladem druhé pak alimentární nákazy.

 

Ad c) Vnímavá populace

O vnímavosti nebo rezistenci hostitele vůči určitému infekčnímu agens rozhoduje řada faktorů. Po expozici infekčnímu agens nemusí vždy dojít k infekci (nedostatečná infekční dávka, neobvyklá vstupní brána infekce nebo specifická imunita hostitele), infekce pak ještě neznamená onemocnění a i manifestní onemocnění může probíhat za více či méně charakteristických příznaků. Mezi nejdůležitější faktory ovlivňující klinickou odpověď jedince patří:

  • infekční dávka, virulence a vstupní brána infekčního agens

  • věk v době infekce

  • povaha a stupeň imunitní odpovědi

  • genetické faktory kontrolující imunitní odpověď

  • výživový stav hostitele

  • současně probíhající jiná onemocnění

  • osobní návyky – kouření, alkohol, tělesná námaha

  • psychologické faktory ( vůle, víra, deprese apod.)

 

 

2. Faktory zevního prostředí ovlivňující intenzitu procesu šíření nákazy

Tyto faktory je možno rozdělit do tří skupin:

  1. faktory fyzikální – zahrnující geologické, klimatické či meteorologické charakteristiky;

  2. faktory biologické – zahrnující flóru a faunu;

  3. faktory socioekonomické - představované především životní úrovní dané populace.

 

Ad a) Faktory fyzikální

Z přírodních podmínek, ovlivňujících vzájemný vztah člověka a choroboplodných zárodků a způsob přenosu původce nákazy, je to především podnebí. Podnebí je určováno nejen zeměpisnou polohou a nadmořskou výškou, ale i rázem krajiny, množstvím srážek, blízkostí velkých vodních ploch a v neposlední řadě i typem biocenózy. Charakter podnebí značně ovlivňuje biologické faktory a lidskou činnost. Mezi další fyzikální faktory patří také klimatické faktory jako je sluneční záření, teplota , vlhkost, barometrický tlak, které mohou ovlivňovat jak infekční agens, tak i vnímavost hostitele. Mnohá mikrobiální agens jsou citlivá na vyšší teploty, záření a extrémní sucho. Sezónní výskyt některých nákaz souvisí mimo klimatických změn také i se změněným způsobem života člověka v zimních a letních měsících ( větší možnost rozptylu některých infekčních agens ve vodě, půdě a potravinách v létě, vyplývající ze snížení úrovně hygienických opatření při letní rekreační aktivitě).

 

Ad b) Faktory biologické

S přírodními podmínkami úzce souvisí biologické faktory, které pak s nimi ve své nejvyhraněnější formě vytvářejí přírodní ohniskovost nákaz. Pod pojmem přírodní ohnisko rozumíme určitý biotop ( prostor vymezený přírodními podmínkami umožňujícími život určitých druhů živočišných i rostlinných organismů), v němž se vyvine těsný vzájemný vztah mezi původcem nákazy , jeho přenašeči a rezervoárovými zvířaty. K udržování koloběhu původce nákazy uvnitř biocenózy ( rostlinné a živočišné společenství biotopu) daného biotopu po neomezenou dobu dochází nezávisle na člověku, který se může nakazit, je-li napaden krev sajícím členovcem. Člověk představuje obvykle již jen tzv. slepý článek epidemického procesu, neboť sám zdrojem nákazy nebývá. Biologické faktory mohou výrazným způsobem ovlivňovat nejen vlastní pracovní činnost lidí, ale i jejich rekreační aktivity, a tím i výši rizika zoonotických infekcí pro určité profesionální či jinak vymezené populační skupiny, jako např. pracovníci v zemědělství, při zpracování a distribuci zvířecích produktů včetně likvidace odpadků, chovatelství zvířat, uprchlické tábory.

 

 

Ad c) Faktory socioekonomické

Socioekonomické podmínky odpovídají celkové životní úrovni společnosti. Čím je tato úroveň nižší, tím bývají podmínky pro rozvoj procesu šíření nákazy příznivější. Společnost s vyšší životní úrovní požívá mnoho výhod, které přímo či nepřímo přispívají ke zdraví člověka. Mezi tyto výhody patří především úroveň hygienického zabezpečení životního prostředí, tj. zásobování pitnou vodou, hygienická úroveň bydlení, odstraňování odpadků a výkalů, hygiena výroby potravin, kvalita a kvantita výživy a dále také úroveň zdravotnického zabezpečení obyvatelstva jeho dostupnost a vybavení. Na šíření infekcí v populacích má velký vliv také velikost a hustota městské či venkovské populace, stupeň kolektivizace dětí předškolního věku, ale i kulturní a náboženské zvyky obyvatelstva. 

3. Možnosti nákaz arboviry – arbovirózy

V tropech jsou arbovirózy mnohem početnější než v mírném pásmu. Společnou charakteristikou všech zástupců arbovirů je jejich patogenita pro obratlovce. Přenos na člověka, popř. na zvířata se uskutečňuje prostřednictvím členovců, převážně komárů, méně často klíšťat a výjimečně roztočů. Řada těchto nákaz má charakter přírodní ohniskovosti. Z klinického hlediska se arbovirózy dělí na několik druhů horeček a různé druhy encefalitid. V tropech se vyskytují nejčastěji tropické horečky připomínají svým průběhem chřipku ( bolesti hlavy,svalů, kloubů) a jejich hlavními přenašeči jsou komáři různých rodů a druhů. Ojediněle se mohou tyto horečky vyskytnout také v mírném klimatickém pásmu, např. výskyt West Nile horečky na Břeclavsku, ohniskem byly bahenní naplaveniny vzniklé v důsledku povodní.V naší republice je neznámější arbovirózou – klíšťová encefalitida.

 

4. Klíšťová encefalitida

Klíšťová encefalitida je arbovirová zoonóza vyskytující se endemicky v Rusku, ve střední a východní Evropě. Ač jde o časté a závažné onemocnění, proti němuž se v Rakousku široce očkuje, je o něm jen málo zpráv. Klíšťovou encefalitidou se lidé obvykle infikují po přisátí klíštěte (Ixodes persulcatus nebo Ixodes ricinus). Zřídka vzniká nákaza i po požití nepasterizovaného mléka. K přenosu infekce dochází zpravidla na jaře a v létě , zvláště v lesnatých oblastech osídlených klíšťaty. Klíšťová encefalitida je vážným akutním onemocněním CNS, které může vést ke smrti anebo k trvalým následkům poškození zdraví. V několika zemích se vyrábí účinné vakcíny proti klíšťové encefalitidě . Riziko nákazy klíšťovou encefalitidou pro turisty stoupá se současným růstem návštěv endemických oblastí na jaře a v létě.

Klíšťovou encefalitidu poprvé popsal roku 1931 rakouský lékař Schneider. V roce 1937 ruský vědec Zilber prokázal, že klíšťovou encefalitidu vyvolává virus přenášený na lidi klíštětem. Virus klíšťové encefalitidy patří do rodu Flaviviridae a do druhu Flavivirus. V rodu Flavivirus jsou původci závažných infekcí u lidí – horečka Dengue,virus žluté zimnice. Asi nejimunogenějším antigenem je protein E, navozující neutralizační ochranné protilátky. Virus je termolabilní a může být inaktivován pasterizací. V mléku přežívá delší dobu a není inaktivován ani kyselým prostředím žaludku. Hlavními hostiteli a rezervoáry viru klíšťové encefalitidy jsou malí hlodavci.

 



Virus byl prokázán ve 14 druzích klíšťat, ale pro přenos na lidi jsou nejvýznamnější dva výše uvedené druhy. V přírodním ohnisku jsou infikovány 2 – 3 % klíšťat. Obvyklá doba inkubace činí 7-14 dní, může však být i mezi 2-28 dny. Při alimentárním přenosu mlékem je inkubace krátká, jen 3-4 dny.Mezi hlavní syndromy klíšťové encefalitidy patří horečky s bolestí hlavy, aseptická meningitida. Na léčbu chybí specifický lék, existuje pouze podpůrná terapie. U lehce probíhajících onemocnění stačí paracetamol anebo aspirin.Obecně se soudí, že po prožití infekce je organismus člověka doživotně imunní. Nejúčinnější ochranou před klíšťovou encefalitidou je aktivní imunizace. V Evropě je nejčastější vakcína FSME-Immun Inject vyráběná ve Vídni (viz přílohy). Přeočkování se doporučuje každé 3 roky. Mezi další preventivní opatření patří pasterizace mléka a ochrana před napadením klíšťaty (repelenty, nošení těsně přiléhajícího oděvu a okamžité odstranění přichycených klíšťat).

 

5. Lymeská borelióza

Lymeská borelióza je dnes považována za nejvýznamnější infekci přenášenou vektory v mírném klimatickém pásmu. Původcem lymeské boreliózy je Borrelia burgdorferi. Přenos lymeské boreliózy jiným vektorem než klíšťaty nebyl spolehlivě prokázán, i když se občas předpokládá. Lymeská borelióza byla prokázána ve 43 zemích světa a na všech kontinentech mimo Antarktidu a Jižní Ameriku. V Evropě a USA je lymeská borelióza nejčastější infekcí přenášenou klíšťaty. K přenosu dochází zpravidla v období od března do listopadu a úzce souvisí především se sezónní aktivitou klíšťat a rekreační aktivitou člověka. V naší republice je celostátně infikováno 5 – 10 % klíšťat. Není typická přírodní ohniskovost jako u klíšťové encefalitidy, klíšťata jsou promořena na velkém území. Endemické oblasti se neshodují s ohnisky klíšťové encefalitidy.Přenos infekce z klíštěte na hostitele je možný až po vycestování borelií do slinných žláz, tedy nejdříve za 24 hodin po přisátí. Po 72 hodinách po přisátí je nákaza přenesena téměř ve všech případech. Další možností přenosu je trus klíšťat. Při odstraňování klíšťat (lidem, psům, kočkám) mohou být borélie obsažené v tomto trusu vetřeny do kůže či zaneseny na spojivky a poté pronikají rankami i neporušenou kůží.

Přírodní rezervoár borélií tvoří více než 200 druhů zvířat, u nichž klíště parazituje a jednak jsou rezervoárem klíšťata samotná.Hostiteli klíšťat ve všech třech stádiích jeho vývoje jsou např. drobní hlodavci (larva), hlodavci a ptáci (nymfa), vysoká zvěř a pasený dobytek (imago). Člověk je náhodným a konečným hostitelem klíšťat a představuje slepou uličku v šíření nákazy. Riziko nákazy po přisátí infikovaného klíštěte se u nás odhaduje na 5 – 10%. Pro porovnání uveďme, že v jižním Německu je infikováno 10 – 33% klíšťat. Ze všech přisátých klíšťat je v endemických oblastech Evropy příčinou nákazy člověka boréliemi v průměru jedno klíště ze sta (1% riziko). Inkubační doba lymeské boreliózy se pohybuje v rozmezí 3 až 30 dní. Po prvních dvou stádiích nemoci ( prstence na kůži, záchvaty horečky, záchvatové záněty kloubů, únavnost, nechutenství) dochází ve třetím stádiu, i několik let po nákaze, k chronické artritidě. Celkovými potížemi jsou dále únavnost, bolesti hlavy a noční pocení. Při léčbě nemoci se ukazuje, že běžné léčebné schéma (antibiotika) je krátké a pouze potlačuje růst borélií, ale nevymýtí je z těla. Proto je zapotřebí klást větší důraz na dostatečně dlouhé podávání antibiotik. Prevence je obdobná jako u klíšťové encefalitidy, tzn. repelenty, nošení těsně přiléhajícího oděvu a okamžité odstranění přichycených klíšťat správným způsobem.

 

 

 

6. Leptospirózy

Leptospirózy představují skupinu akutních infekčních onemocnění lidí i některých domácích zvířat, charakteristických vysokou horečkou s příznaky poškození CNS, jater a ledvin. Hlavním rezervoárem leptospirů jsou např. potkan, hraboš polní, ale mohou se příležitostně infikovat i domácí zvířata. Leptospirózy se na člověka přenášejí nejčastěji povrchovou vodou (při koupání), vlhkou půdou (při práci na polích, loukách) anebo potravinový řetězcem. Vstupními branami této infekce jsou povrchové rány anebo odřeniny, dále spojivky, sliznice ústní a nosní dutiny. Pro výskyt leptospiróz je charakteristické, že se vyskytují především u určitých profesních skupin – zemědělci, řezníci,chovatelé psů. Prevence proti leptospirózám spočívá v ochraně před stykem s rezervoáry (voda,půda) a v ochraně potravin před hlodavci.

 

7. Tularémie

Tularémie je přírodní ohnisková nákaza, jejíž původce je Francisella tularensis. Rezervoárem nákazy člověka jsou zajíci a drobní hlodavci. Nejčastěji se přenáší při styku s nemocnými anebo uhynulými zajíci. Přenos je možný i při vdechnutí prachu kontaminovaného výkaly infikovaných zvířat. Obyčejně způsobuje plicní a bronchonální formu tularémie. Výskyt tularémie je vázaný na endemické ohniska. U nás mezi tyto ohniska patří oblast povodí řeky Moravy a jižní Morava.Prevencí proti šíření tularémie je včasné podchycení zamořenosti rezervoárových zvířat a je také možno exponované skupiny očkovat.

 

Seznam odborné literatury : J. Šejda a spol. : Principy obecné epidemiologie

 V. Šerý,O. Bálint :Tropická a cestovní medicína

 MUDr. Plesník: Klíšťová encefalitida - výtah ze zahr. tisku

   P. Dlouhý:Lymeská borelióza v praxi

 MUDr. Plesník : Souhrn poznatků o Lymské borelióze

MUDr. E.Kmety a spol. : Epidemiológia-učebnice pro LF 

Okresní hygienická stanice Karviná: Výroční zpráva za rok 1999

 

V Orlové dne 2.12.2000

 

Tabulky

Výskyt lymské boreliózy v letech 1995 – 1999 v okrese Karviná (abs.čísla, rel.čísla na 100 tis. obyv.)

Kalendářní rok
Počet onemocnění
Počet onem./100 tis. obyv.
1995
251
88
1996
62
22
1997
58
20
1998
94
33
1999
70
25

Výskyt leptospirózy v letech 1995 – 1999 v okrese Karviná (abs.čísla, rel.čísla na 100 tis. obyv.)

Kalendářní rok
Počet onemocnění
Počet onem./100 tis. obyv.
1995
1
0,4
1996
1
0,4
1997
1
0,4
1998
1
0,4
1999
0
-

Výskyt klíšťové encefalitidy v roce 1999 v okrese Karviná 33153dni58ose6u

V roce 1999 byla zjištěna 3 onemocnění klíšťovým zánětem mozkových blan u neočkovaných osob a tato onemocnění byla zavlečena z okresů s přírodními ohnisky klíšťové encefalitidy. V okrese Karviná se přírodní ohnisko nákazy klíšťové encefalitidy nevyskytuje.